Z pamětí krevních písařů/Vstup

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z pamětí krevních písařů
Josef Braun
  Vstup I. Po smrti Ludvíka krále ►
Údaje o textu
Titulek: Vstup
Autor: Josef Braun
Zdroj: BRAUN, Josef. Z pamětí krevních písařů. Praha : F. Šimáček, 1886. s. 1–3. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Lidé podivní! Učených mistrů ve Velké kolleji krále a císaře Karla blahé paměti posluchačem několikaletým z nich nejeden; astronomie, poetiky, in arte mathematica et physica, ba i řečtiny znalcem bystrým každý druhý; v latině pak a v právích domácích lépe než sami páni konšelé se vyznati dovedli všickni do jednoho.

A přece se jich kde kdo byl, neřku-li bál, alespoň štítil.

Když vycházel z rathouzu muž v červeném plášti, ukazovaly ho mateře dětem svým řkouce: „Hle, toť kat!“ A vyšel-li za malou chvíli za ním z týchže dveří jeden z takých, o nichž předem řeč, ačkoli šatem svým od lidí jiných se nelišil, upozorňovali naň druh druha, měštěnín měštěnína: „Hle, tamto krevní písař co v mučírně knihy smolné při vyznání lotrasův opatruje. Lépeť se vyhnouti!“

Stín katova meče padl i na čelo krevních písařův; steny „outrpným právem“ dotazovaných, tak zdálo se vrstevníkům jejich, vanuly z řas jejich pláště. A odporu tohoto vůči nim přibylo časem na tolik, že až i tištěné právo musilo se jich ujmouti stanovíc těžkou na ten čas pokutu, že „kdož by koli se jich proto dotekl, ten a takový musí jim nejen cti nápravu ouplnou učiniti, ale k tomu ještě za dvě neděle u vězení držán býti má, také škody nahraditi a nad to vejše padesáte kop grošův českých jim povinen dáti bude.“

Ale jich zastancem nad výnos práva významnějším jsou jejich paměti, do nichž doma pečlivé zaznamenávali, co za důležité uznali z toho, co ve vysokém, jenom paprsky smolnic ozařovaném sklepení rathouzním viděli, slyšeli, a do knih smolných pod dohledem „osob z rady zvláště k tomu zřízených“ vepisovati musili. A už ten výběr a složení příběhův svědčí nade vše zřetelně, kterak nejeden z nich byl nejen běhů věcí veřejných bystrým pozorovatelem, ale i jazyka, víry i vlasti po otcích zděděné věrným milovníkem.

Škoda jen, přeškoda, že paměti takovéto, jakož podtají vznikaly, rovněž tak i zanikaly a že na časy naše nezachovalo se z nich téměř nic, pranic. Už to tak bolestnou a přece jen neodčinitelnou pravdou, že obratem krátkého věku smutné upomínky zmizelo z povrchu této naší české země, co mnohem méně povídalo nežli „paměti krevních písařů“.

Když jsem leckdy přebírával se spráchnivělými listy knih smolných, vstávali přede mnou bezděky v ztmělém archivním zákoutí stínové těch, kteří vedle knih smolných i vlastní paměti své bedlivé opatrovali. A před duševním zrakem zakmitly se i tyto jejich paměti, jasně a zřetelně, list za listem, řádka za řádkou — a z nich zachytil jsem neumělou rukou některé črty nejhlavnější, hodné, trvám, vzpomínky nás i budoucích…