Z českého světa/Žena z lidu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z českého světa
Josef Flekáček
◄ „Svět se třese, když vy hrajete“ Žena z lidu  
Údaje o textu
Titulek: Žena z lidu
Autor: Josef Flekáček
Zdroj: FLEKÁČEK, Josef. Z českého světa. Sbírka prvá. Praha: M. Knapp, 1892. s. 96–107.
Licence: PD old 70
Související: Žofie Podlipská: Dobrodinka
logo Wikipedie další články:
Anna Náprstková na Wikipedii

Dne 23. dubna r. 1873, po osmé hodině večerní, bylo v Praze živo. Táhly hudební kapely, scházeli se pěvečtí spolkové s pestrými lampiony, mimo tyto dostavili se i vysloužilci a četná jiná společenstva: kdybys byl šel k „Betlémskému plácku“, nebyl bys prošel, leda kdybys by se byl strkal sem tam a pracně množstvím prodíral. Tisícové tu byli. Pořádalo se hudební a pěvecké dostaveníčko.

A komu ku poctě? Který kníže nebo hrabě, který umělec, učenec, básník nebo spisovatel měl tu býti oslavován?

Ani kníže a hrabě, ni umělec, spisovatel, básník nebo učenec, ale prostá, lidumilná, výtečná česká žena, která slavila příštího dne své osmdesáté páté narozeniny: „paní maminka“ od „Halánků“, jíž žehná chudina i český lid…

Život její jest důkazem, že netřeba býti umělcem, ani spisovatelem, aby se stal člověk slavným, a aby mu potomci žehnali. Budiž posvěcena i těmito skromnými řádky památka této ženy z lidu, lidem tisíckráte oplakané a požehnané. —

Aninka Draských bydlela se svou matkou, vdovou, a s několika bratřími a sestrami v Petrské čtvrti v Praze. Narodilať se dne 27. dubna r. 1788 — v dobách krušných, neutěšených.

Mělť Vincenc Draský, otec její, jakési jmění, ale pozbyl ho ještě před narozením Aninčiným následkem neustálých válek, které tehdy zuřily. Však to bylo nějakých pohrom v oné době! A každá ta pohroma měla přímo namířeno ku srdci České země. A když války ustály, a zdálo se, že lepší časy nastanou: ulehl otec, a z nemoci již nepovstal…

Řekl sice před smrtí své choti: „Jdi k našim příbuzným, jsou zámožní, pros je, vždyť nemají srdce z kamene! Snad se slitují nad tebou a ubohými sirotky!“

Vdova šla, ale příbuzní se neslitovali. Tu říkala malá Anna: „Jenom neplačte, maminko! Pán Bůh nás neopustí! Vždyť také již dovedu pracovati a až sesílím, budu vydělávati, a bude nám lépe!“

A tenkráte bylo Anně teprv osm let.

Matka se namáhala a namáhala, až ulehla. Lékař poznával, že by spíše silná hovězí polévka nemocné prospěla, než nějaký lék z lékárny. Nemoc její byla jen vysílení po mnohých prácech. I řekl to přímo nemocné.

„Můj ty Bože!“ zašeptala vdova. „Silná hovězí polévka! Kdež bych ji vzala! Jsem ráda, máme-li na suchý chléb.“ Ale děti matce domlouvaly, že půjdou k strýčkovi, jejímu vlastnímu bratru, že ho budou prosit, aby matince polévku poslal.

„Ano!“ rozhodla se Aninka, „půjdu tam sama — vždyť přece u strýčka každý den vaří, a tetička jistě dobře vaří! Budu ho tak dlouho prositi, až se nade mnou smiluje!“

Plna naděje odběhla Aninka — za hodnou chvíli se vrátila všecka smutná, uplakaná.

„Tak jak jsi pořídila? Co ti říkal?“ slabým hlasem tázala se matka.

„Skoro se ani na mě nepodíval,“ s pláčem vyprávělo dítě, „a když jsem mu vše vypověděla a hodně ho prosila, sáhl strýček do kapsy, dal mi groš a povídal: „Dej to mamince, ať si polévku koupí v hospodě!““

Matka obrátila se ku zdi a zakryla tvář, aby děti neviděly, jak hořce pláče. Malá Anna však již tehdy si myslila: „Až budu veliká, nebudu nikdy spoléhati na boháče. Ti mívají tvrdé srdce. Budu spoléhati na Boha a sama na sebe.“

A dítě modlilo se za matku, aby ji Bůh uzdravil, a nebe její prosbu vyslyšelo.

Ač Aninka vyrostla v největší chudobě a od útlého mládí pracně se ve světě oháněla: přece nezanedbávala školy, jako mnozí nyní činí, na přílišnou chudobu se vymlouvajíce. Sama poznávala, že, čemu se ve škole naučí, může jí jen k dobrému býti. Ale kde vzíti školní plat, jenž tehdáž na každém neúprosně se vymáhal? Toť byla starosť nemalá! Ale i tu velikou starosť rozluštilo čiperné děvče vlastním důvtipem.

„Pane učiteli,“ pravila prosebně ku svému učiteli, „matinka má je vdova, je nás několik, a jsme tak chudí, že nemůžeme školního platu zapraviti. Bohatí příbuzní ničeho nám dáti nechtějí — a přece bych tak ráda chodila do školy! Račte tedy, prosím, dovoliti, abych vám směla posluhovati a uklízeti, i školní světnici budu mýti a zametati, jen abych si ten školní plat odsloužila. Prosím vás, dovolte mi to!“

Dlouho však Aninka do školy nechodila. Nebylo jí ještě ani jedenáct let, když se sháněla po službě, aby matce nebyla na obtíž: nejen proto hledala služby, ale i z toho důvodu, aby mohla matce přispěti tím, co si vyslouží. Chtěla se tedy živiti sama a ještě i částečně živiti matku a sourozence.

Sloužila u druhého bratra matčina; „přece prý,“ řekla matka, „to bude líp než u docela cizího.“

Strýc doma se mnoho nezdržel, a pokud se týkalo služby, podřízena byla Aninka výhradně paní tetě.

„Pojď,“ řekla milostpaní mladičké služce, „ukáži ti, kde budeš spát.“

Vedla Annu nad třetí poschodí, tedy na půdu, do maličké, bídné komůrky, do níž padalo málo světla, za to však hodně sněhu a deště. —

„Takové mladé děvče,“ řekla teta, „mohlo by spáti na kamení, to má všemu zvykati!“

Jaké bylo lůžko v této ložnici, může si každý pomysliti.

„A pamatuj si to!“ povídala paní teta. „Do sedmi hodin ráno musíš míti uklízeno, drůbež i prasátka nakrmena — z trhu, toť se ví, musíš býti doma, a snídaní ať je na stole.“

„Rozumím, paní tetinko!“ ostýchavě podotklo děvče.

„Paní tetinko, paní tetinko!“ utrhla se milostpaní. „Jaká pak ‚paní tetinka‘, co? Když u mne sloužíš, jsi služka, a tu přestává tetinko sem, tetinko tam! Či nevíš, jak služky paním říkají?“

Ubohá Aninka!

„Když chce sloužiti, ať se ohání,“ řekla svému manželu, „ať se něčemu naučí!“

Že dítě sotva jedenáctileté nemohlo jistě uměti vše jako starší osoba a kolika službami prošlá služka, rozumí se samo sebou. Běda však jí, kdyby se byla paní na to nebo ono zeptala. „To jsi služka? To jsi šla do služby? Kdo jde sloužit, ten má umět pracovati,“ říkávala.

Jaké asi bylo její lože, o němž jsme povídali, taková byla i strava: řekněme krátce, že hladu zakusila nazbyt.

V této první službě zakusila mnoho, ale trpělivé vše snášela. Když strýc zemřel, odešla do služby — ke druhé tetě, manželce onoho bratra matčina, jenž jí dal groš, když přišla prosit o polévku.

Tato byla též přísná, ale celkem přece mnohem lepšího srdce. Anna byla vzorně pilná a pracovitá. Tehdy bylo jí čtrnáct let

„Poslouchej,“ pravila teta Annina strýci, „Anna je velmi hodné děvče. Domácí práce všechny umí — co myslíš, neměli bychom ji dáti do obchodu? Byla by tam lip nežli cizí — Anna je věrná a spolehlivá!“

Dotaz ten znamenal, neměli-li by jí svěřiti vedení moučného obchodu.

Strýc byl muž příliš lakomý. Uslyšev však o věrnosti malé Anny, přisvědčil a pravil: „Myslím, že ta nás jistě neošidí! Ať tedy jde na Malou Stranu do krámu.“

Tam si mladá krámská přece oddechla. Ne snad, že by tu nebylo bývalo dosti práce: ale práce ta byla na jednom místě a více ji těšila. K lidem byla vlídná a přívětivá, spravedlivá, strýci a tetě věrná: kýž div, že obchod prospíval očividně, že více vynášel, nežli když tam cizí krámská hospodařila. To uznávali též příbuzní Anninčini a přičinlivé krámské přáli.

V obchodě tom strávila Anna několik let a přísnou šetrností svou domohla se několika zlatých — tuším asi osmdesáti — ovšem, bylo se jí odříci mnohých věcí, po nichž družky její jen jen se pachtily. Ale odřeknutí to bylo jí snadné: neznala marnivosti a ješitnosti po špercích, všelijak fintivě ozdobených šatech se nesháněla, ba, nenáviděla v srdci svém hříšnou strojivost.

Když bylo Anince devatenáct let, provdala se za Jana Nováka, číšníka, a najali si hostinskou živnosť „u zlatého hada“ v Praze, na Maltézském náměstí.

Teta, u níž byla posledně v moučném obchodě, dala mladým manželům tři sta zlatých darem. „Tu máš, Naninko, to je za to, cos mi ušetřila.“

A věru, ušetřila jí Naninka mnohem více svou věrností a přičinlivostí! Ale uznalosť tato až k slzám ji pohnula. Tyto peníze, jakož i úspora její, byly základem potomního bohatství, jež šetrnosť, píle a zbožná mysl mladé ženy zvyšovaly, a jež Bůh žehnal. —

Ctihodná stařena, o níž vypravuje počátek této povídky, že jí spolky a hudby s lampiony pořádaly dostaveníčko, chovala do své smrti na památku dvoudukát s Pannou Marií po jedné a s Marií Terezií po druhé straně: byl to její první výdělek v této hostinské živnosti.

Později byla s manželem svým v invalidovně, kde se jim velmi dobře dařilo. V tehdejších válečných dobách bylo tam živo, a obchod jejich zkvétal. —

Ale nadešel r. 1811. Peníze pozbyly náhle ceny: papírová zlatka na př., počítáme-li dle nynějších peněz, platila jen dvacet krejcarů. Kolik lidí ocitlo se tu na mizině! Kolik bylo tu žebráků takořka přes noc!

„Budiž Pánu Bohu poručeno,“ vzdychla si přičinlivá hospodyně, „jakáž pomoc! Pán Bůh pomohl, pomůže zase. Jen když neztratíme jeden druhého a lásku ku práci a šetrnosti. Začneme šetřiti a pracovati znova!“

Důvěra její ji nezklamala. Netrvalo to dlouho, a jmění jejich, z něhož ostala jim pouhá pětina, počalo se zase zveličovati a růsti.

Dobrý manžel její Jan Novák však r. 1819 zemřel. I tuto ránu zbožná duše nesla tiše a odevzdaně. Po čtyřech letech provdala se opět za Antonína Náprstka, s nímž koupila si dům řečený „u Halánků“ na Betlémském náměstí, a tu, v tomto domě, zasvětila „paní maminka“ od Halánků život svůj ryzí a obětavé dobročinnosti.

Od r. 1832 žila tam paní Anna Náprstková jako vdova zbožný a požehnaný život plných jeden a čtyřicet let. Každého týdne přicházívalo k ní v určitý den ne několik, ale tisíce chudých, kteří dostávali chléb.

„Vím,“ říkávala „paní maminka“, „jak je chudoba zlá, a jak hlad bolí; zakusila jsem toho sama.“

Některého týdne rozdáno „u Halánků“ i 2 tisíce bochníků chleba.

Jak lidumilná byla Anna Náprstková!

Hleďte: mnohý, přemnohý člověk byl chudý, bídný, ale když zbohatne, stydí se za to, a běda tomu, kdo by mu jeho chudoby připomněl. A takový zbohatlý někdejší chuďas mívá obyčejně srdce nejtvrdší. —

„Co na tom,“ odbývá prosícího žebráka a lačnícího chudého, „že jste chudý, já za to nemohu. Mně také nikdo ničeho nedal!“

Jak příkladná a vznešená jsou slova Anny Náprstkové, přirovnáme-li je k výroku tomuto: „Vím, jak je chudoba zlá a jak hlad bolí; zakusila jsem toho sama.“

Neměl-li v Praze chudý a přičinlivý student co jísti, měl-li bídu, říkávali mu soudruhové: „Jdi k ‚Halánkům‘! Byl jsi již u paní maminky? Ta tě neoslyší! Ta neoslyší nikoho!“

A student šel. — Vracel se s tváří vyjasněnou a šťastnou! Paní maminka pomohla a slíbila, že bude pomáhati dále! Paní maminka říkávala: „Kdo chce chudému člověku pomoci, nesmí to učiniti pozdě. Co je pak pomoc platna? To je almužna, a nikoliv pomoc. Nečekejme, až někdo hladem klesne, až mu sedraný oděv s těla spadne, až jej necitelný majitel domu z bytu vyžene! Pomáhejme dříve, ale pomáhejme zvláště, dokud je čas — toť je skutek Bohu nejmilejší…“

Anna Náprstková, „paní maminka“ od „Halánků“, byla žena z lidu, vlastenka poctivá a obětavá, českého národu a jazyka upřímná milovnice. —

Ale když přišel Němec nebo Italián, ať starý nebo mladý, Maďar nebo Polák, Francouz nebo kterýkoliv cizinec — a ti přicházeli často — a prosili: obdarovala každého. Ode dveří Anny Náprstkové neodešel nikdo oslyšán. To každý věděl, a proto jich přicházelo hodně, velmi mnoho…

Paní Anna Náprstková byla zbožná, katolickému náboženství věrné oddaná křesťanka.

Ale na dvéře její zaklepal i žid, evangelík, jinověrec. Byl nuzný, opuštěný, nešťastný. Nehledal její pomoci nadarmo. Přispěla ráda a mnoho. —

Na pilno měla, když se přiblížila doba placení nájemného: bylo to čtyřikráte do roka, v únoru, květnu, srpnu a listopadu. Měla tu již mnoho „svých“ rodin, za něž úplné nájemné platila, a opět mnoho jiných rodin, jimž značnou částí ku placení činže přispívala. Tu mnohý člověk, jsa v nesnázích, mnohý menší úředník, živnostník nebo jiný potřebný, nevěda kudy kam, uchýlil se k Halánkovům a přednesl svou tíseň paní mamince. Kámen svalil se mu se srdce; odcházel, žehnaje duchu lidumilné dobroditelce!

A co dítek ošatila! A jak pěkné šaty rozdávala nuzné mládeži!

Mnohý se jí často tázal: „A jste jista, dobrotivá paní, že se vaší štědré podpory dostane vždy jen hodnému člověku?“ Paní Náprstková si povzdychla, a s úsměvem jen jí vlastním, v němž se zářila celá její dobrá duše, odvětila: „Kdo mě podvedl a oklamal, má to na svědomí — on má hřích a nikoliv já… Bůh však chraň, abych proto odepřela podpory někomu jinému. Nemohu ovšem poznati, kdo v pravdě jest potřebný a kdo ne… ale já věřím chudobě a bídě, a raději ať jsem ošizena já, než aby někdo byl mnou oklamán, kdo na mou pomoc spoléhal.“

Jak vznešená to povaha!

Paní Anna Náprstková byla pravou a skutečnou „milostivou paní“ či „milostpaní“. Bylať milostivou ku každému, kdo ji prosil, a vyhledávala i ty, kteří prosit nepřicházeli — styděli se.

Ale říci „milostpaní“ jsi jí nesměl, to bys ji zle byl pohněval!

Bylať stále a stále jen „panímaminkou“ nejen doma u „Halánků“ a ve své rodině, ale i každému, kdo ji poprvé viděl, kdo s ní poprvé mluvil.

Mohlať si zajisté koupiti krásné a drahé šaty; ale v těch jí nikdo neviděl. Do smrti nosila prosté šaty z dobré látky, šátek a na hlavě čepeček, bílý jako padlý sníh. Kdo ji často vídával, jinak ji nezřel, a na její čepeček zvláště se pamatuje.

Paní Anna Náprstková byla upřímná Češka. Byla-li lidumilná a štědrá k chudým jakékoliv národnosti a kterékoliv vyznání: byla i štědrá ku národu svému a podporovala vše, co s blahem a pokrokem vlasti české souviselo.

Každé sbírky, každého dobrého podniku účastnila se obnosem vynikajícím. Není ovšem divu, že, jsouc tak dobročinnou, často bývala navštěvována jednotlivci, vyslanci spolků a společenstev, výbory, atd., kteří jí přišli blahopřát nebo děkovat za dobrodiní prokázaná. Nestalo se ani jedenkráte, aby jí to nebylo k pláči dojalo. Slzívala upřímně a stírajíc si slzy, odpovídala po dlouhá léta při podobných výjevech vždy stejně dojemně: „Vždyť dělám jen, co mohu!“

Se svým synem Vojtěchem často radívala se o založení českého průmyslového musea, což bylo jak Vojtěchovou, tak její oblíbenou myšlénkou.

Jakýž div, že dne 23. dubna r. 1873, jak jsme z počátku pravili, chystala jí k osmdesátým pátým narozeninám upřímné a velikolepé dostaveníčko celá Praha!

Bohužel, měla prostou a vzornou dobroditelku českého lidu za nedlouho potom celá Praha provázeti na cestě poslední.

„Panímaminka“ zesnula tiše a klidně, tak, jak tichý, zbožný a klidný byl její život. Poslední dech její, s kterým andělská, dobročinná duše vzlétla k nebesům, shasl o půl dvanácté hodině v noci, dne 19. října roku 1873, a příštího dne z rána plakala chudina hořké slzy nad touto nenahraditelnou ztrátou.

Dobročinných odkazů panímaminky od „Halánků“ jest mnoho: nehynoucí pomník v národě našem postavila si tím, že odkázala průmyslovému museu českému svůj dům „u černého orla“ na Poříčí, dům v ceně sto padesáti tisíců zlatých. Toto průmyslové museum, jí založené, pozdním věkům bude hlásati její dobročinnou lidumilnost.

Bohaté a četné sbírky průmyslového musea, jež bude někdy „u černého orla“, uloženy jsou v přehledném a vzorném pořádku „u Halánků“, kdež jsou pro obecenstvo přístupny.

Pohřeb paní Anny Náprstkové svědčil výmluvně o tom, jaké lásky požívala po celé Praze. Nesčíslné zástupy lidu provázely ji na poslední cestě, a mnohé oči slzely — slzely upřímně při pomýšlení, koho to na vždy vynášejí od „Halánků“, kdo se tam již nikdy nevrátí, čí štědré ruce jsou to smrtí na vždy, na vždy zavřeny…

Žena z lidu! Jak vznešený a krásný to příklad! Věru: netřeba nám zabíhati do dějin starořeckých a starořímských, abychom lidstvu ukázali veliké a vznešené povahy.

Prostá žena z lidu, Anna Náprstková, „panímaminka“ naše je vzor nad starořecké i starořímské tisíckráte nám bližší a tisíckráte zářivější a vznešenější…