Z české chaloupky/Dědeček

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Z české chaloupky
Josef Zaříčanský
  Dědeček Dělník ►
Údaje o textu
Titulek: Dědeček
Autor: Josef Zaříčanský
Zdroj: ZAŘÍČANSKÝ, Josef. Z české chaloupky. Nové Město nad Metují: Bohdan Böhm, 1887. s. 5–20.
Licence: PD old 70

Už jde, ach, pojďme mu naproti,
k vesnici s kopečka kráčí,
k nám dětské pospíchá droboti,
nese nám písničky k pláči!

Však také tanečky do skoku,
to budou blažené časy,
až uschnou slzičky ve oku,
nastane veselí chasy!

Hleďte, jak zelený, šosatý
kabát mu s knoflíků řadou
na holeň splývá až na paty,
pod ním se koženky kradou!

Na hlavě vysokou beranku,
ze zlata chybí mu skvosty,
na krku červenou vázanku,
to jeho oděv je prostý.

Je to on, houslista Zelený,
tam u té košaté lipky,
už jde náš hudeček milený,
pod paží tiskne si skřipky.

Na ty on pěkně nám zahude
za koláč, chlebíčka skyvu,
ve statku, v chaloupce ve chudé
to bude shonu a divu!

Už jde k nám houslista dědeček,
vlasy mu stříbrem se třpytí,
na zádech nese si raneček,
skrovné v něm zásoby žití!

 * 

Z vesničky vyběhl pacholat
dav, za ním panenky v sledu,
nemohou touze své odolat,
chvátají naproti dědu.

Naposled v košilkách dětičky
za nimi cvalem se dají,
až při tom třesou se tvářičky,
s hlaviček vrkoče vlají.

Teď už jej pod kopcem vítají,
vztahují k němu své ruce,
ty větší pod paže jímají,
dědečka vedou si hudce.

Ten ranec, onen zas housle mu
ve hlučném průvodu nese
a radosť ve zraku každému
září v tom shledáni plese.

Do vísky tak si jej přivedli,
co to tam na návsi shluků,
kde kdo jest, mladý i usedlý,
vítá jej, podává ruku.

A každý dává mu otázky,
děd lidem vypráví, dětem
příhody z té dlouhé procházky
dalekým slovanským světem.

V Moravě, Slovensku, Haliči,
bu dál, hrál na Rusi svaté,
až tam, co s Sibiří hraničí,
kde v horách doly jsou zlaté.

Jen až si v domově odpočne,
vše jim to šíře pak poví,
co na své pouti zřel plahočné,
dnes zatím krátkými slovy.

Ale přec do noci hovoru
ni konce nechtělo býti,
až zaved’ starosta v komoru
děda, chtě hostem jej míti.

Chutě co na lože spěchaly
dětí dnes bylo as málo,
o hudci, s nímž se zas shledaly,
jistě se krásně všem zdálo.

 * 

U vísky hájek je olšový,
křišťalná vodička kolem,
proutkové vroubí jej vrboví,
sousedí s loukou a polem.

Drnových v hájku tom místeček
dost je, kde slunéčko hřeje,
o krok dál strom vábí v chládeček,
jak si kdy srdéčko přeje.

Zlaté jak na jaře květiny,
sedmikrás poupátka vzkvetou,
obživnou Lhotské ty olšiny
maličkých pastevců četou.

Co ještě nechodí do školy
děti sem husičky honí,
háj jejich plesnými hlaholy
a ptáčat písněmi zvoní.

K zvonění od rána k soumraku
písničky houslí se druží,
snad si je houslista od ptáků
nebo ti od něho dluží.

V tom háji Zelený sedává,
dětičkám hrává své dumy
a svými houslemi poutává
k sobě je, jak nejlíp umí.

Ty hejna hlídají šveholná,
dědeček je zase střeží,
a při tom zábava vespolná
veselí jich mysl svěží.

A den tak po dni jim uplyne
ve proudu smavého štěstí,
vždyť stáří a dětství nevinné
v svazku si blaha ráj pěstí.

Nejídá děd víc chléb milosti,
obec se o něj teď stará,
lne k němu láskou a vděčností
jako ta srdéčka jará.

Ať s těmi dětmi si pohrává,
dost chudák zakusil světa,
každý rád sousta mu dopřává,
ať má klid na stará léta.

Ať ví že chudá i vesnice
ocenit zná jeho písně
a že jak možno jí nejvíce
zhostí jej starosti, tísně.

 * 

„Dědečku, půjčte nám housličky,
ach učte na ně nás hráti,
ať vaše umíme písničky,
jež by měl celý svět znáti!

Ty, jak kdy kvítečko ovlaží
stříbrná rosička v háji,
trudné vždy srdéčko oblaží
jako by octlo se v ráji!“

„Rád, rád má rozmilá robátka
na housle učiť vás budu,
po mně by zbyla vám památka,
až klesnu pod země hrudu!

Jenom až budete většími,
jak teď vždy hodnými taky,
ku hraní na housle schopnými,
mými se stanete žáky.

Hry já vám tajemství prozradím,
schopí ji každičké děcko:
k zpěvu jak srdce si naladím,
hraju tak na housle všecko.

Písně ty nejdříve v dušičkách
musí vám děti mé zníti,
nevězí ony tu v housličkách,
co hraju, srdce dřív cítí.

Zručnosti dost máte potřebné,
ku smyku dovednou ruku,
prstíčky pružné a ohebné,
sluch dobrý k poznání zvuku.

Vůle jen, pozoru, pilnosti
každý dost míť musí také,
nabude ve hře tak znalosti,
překoná obtíže všaké.

A což, až hráti vás naučím,
ó bych té dočkal se chvíle,
aspoň vám housle své poručím,
vám, co jste nad vše mi milé.

V žití až nesnesu námahy,
u dětské dlíť budu chásky,
aspoň mi na nástroj předrahý
z vděku kdys zahraje z lásky.“

 * 

Jdou děti ze Lhoty do školy
ve hloučkách tichých a svorných,
že žáčků hodnějších v okolí
sotva tak najde se vzorných.

Prostý šat nuzně je odívá,
z chudobných nejvíc jsou chatek,
v nitru však co se jim ukrývá,
cnosť je, jich největší statek.

Libě jak jich znějí hovory
utkané z zlatých snů mládí,
co v slastných vidin jen obory
mysl a rozoumek svádí.

„Jak jsme se báli vždy učení,
teď nám jest nade vše milo,
to budí po dobu dychtění,
co by z nás bez něho bylo?

Užitek krásný vždy přináší,
šťasten, kdo rád si mu zvyká,
poklad jest na světe nejdražší,
jak nám pan učitel říká.

Ať to je pěkného cokoli,
co skýtá škola nám dětem,
jednou té života na roli
vypučí rozkošným květem.

Zaplaší bídu nám, starosti,
útěchou bude nám, slastí,
vzděláním blaho se rozhostí
po celé české zas vlasti.

Ta slova jistě jsou pravdiva,
dědeček náš jim též věří,
a víte, co on kdy tvrdívá,
zkouší dřív, rozvahou měří.

Proto i hudby on umění,
že jest tak krásné, nás učí,
a že nám připraví blažení
v žití kdys, za to nám ručí.

A my zas ze školy spěcháme
nejraději k dědečku svému,
na housle jeho si zahráme,
s úctou a láskou lnem k němu.

Však bohdá příštím že po čase
z nás dětí hudci být mohou,
přispějem otčině k okrase
slavnou svou pověstí mnohou.“

 * 

U olší zamrzlá vodička,
kol holé vrbové proutky,
požloutla, uvadla travička,
do hájku přestaly pouťky.

Rozletla dětská se družina
jak ptáčci v teplounká hnízda,
neb venku trudná jest hodina,
když ostrý severák hvízdá.

A jen když spůldne se sešeří,
na krátké dojde si táčky,
to k dědu, nosíc mu večeři,
z nátoně klestí a dračky.

V krbu se ohníček rozdělá,
zemčata v hrnku se vaří,
zanotí ňáká se veselá,
což jim zas dobře se daří!

Dědeček strunky jim naladí,
pod bradu housle jim klade,
co třeba, poví a poradí,
cvičí ty houslisty mladé.

V komůrce u pana starosty
hovor se ozývá, hraní,
nebývá nouze tam o hosty,
než troubí ponocný k spaní.

Pak ještě lože mu ustelou
měkkounce, „dobrou noc“ dají
a jdou snít s dušinkou rozchvělou
ty děti dál o svém ráji.

 * 

Tak v Lhotě mládeži prchala
šťastná a radostná léta
od chvíle, kdy svého vítala
dědečka, co přišel z světa.

Blahá to nebem jest určena
té Lhotské mládeži sudba:
k ní kněžka umění vznešená
k pobytu zvítala — hudba.

V dušinkách těch dětí milených,
citův co něžných jsou schránky,
v těch srdcích pro ni tak nadšených
své našla útulné stánky.

Komu jen v ruce se dostaly
dědečka housle ty čarné,
navždy už k hudbě jej zlákaly,
budily touhy k ní žárné.

Z jara kdy skřivan se třepetá
s popěvkem k blankytné výši,
Lhotou kdo kráčí, i za léta,
zvuk houslí jistě tam slyší.

Kol vísky, po návsi běhavá,
na poli zazní tam, v sadě,
tu chodce s hošíky potkává,
tam hraje panenek řadě.

Při něm se v jeseni ovoce
ve trávník do mechu střásá,
kolem kup na lukách divoce
s ním chasa bujará jásá.

A v zimě u jeslí slyšeti
sloka s ním vánoční bývá,
neviňat hlouček to dítěti
božskému hude a zpívá.

A ten děd valně už shrbený
kdys ještě na housle hrává,
ale ta struna ton teď smutný,
dumavý, bolestný dává.

 * 

V olšinkách vzpučela travina
bujně zas ve jarním čase
a zlatá rozkvetla květina,
chudobka v nové též kráse.

Ale tich háječek zůstává,
vrboví kolem jen šustí,
vodička rozpráví šplounavá
větřík-li let svůj tam spustí.

Kdež by v tom postranním zátiší
živo jak dřív mohlo býti,
kdy už hru houslí tam neslyší,
komu jest okolo jíti.

Kdy přestal rej dětí v olšině,
zvonivé utichly smíchy
a jen tak někde tam v křovině
ptáče svůj vede zpěv tichý.

Dědeček, houslista Zelený,
háji i dětem už schází,
na jeho rov slzou skropený
vděčná mláď květinky sází.

Po něm si srdéčko zavzdychá,
vždy se mu zasteskne valně,
v koutku, kde nikdo ho neslýchá,
pro něj si zapláče žalně.

U pana starosty v komoře,
hlučno kde bývalo kdysi,
v tiché té nyní zas prostoře
na trámku housličky visí.

Ty strunky na nich jsou strhány,
zle se jiní sirotkům vede,
červotočí celé zvrtány,
přes ně si pavouk síť přede.

A tak by stále tam vězely
v tom smutném vězení skryty,
kdyby vzpláť nikdy víc neměly
v mládeži veselí city.

Ale té čas boly zahojí,
naděj v ní blahostí vznítí
a trudy srdéček ukojí, —
tak to už v mládí tom žití.

 * 

K starostům odpůldne ve svátek
z vesničky sešly se děti
odrostlé, drobných i robátek
viděť tam zástupy spěti.

„Ach dejte housle nám dědovy
pantáto, starosto milý,
ty ať nám radosť zas obnoví,
po smutku potěší chvíli!“

A vlídný starosta otvírá
ochotně komory dveře,
za ním dav dětí se ubírá,
housle on se trámu beře.

„Co to z nich vypadlo? Listina!
Zvětšená nějaká havěť!“
Starosta čísti ji počíná:
„Ne, ne, toť dědova závěť!

Slyšte a divte se, co tu je,
dětičky, výslovně psáno,
srdce vám nad tím se zraduje,
ach jaké štěstí vám přáno!“

„„Ty housle po předcích zděděné,
na něž já hrával jsem světem,
ty, rukou mistrovskou robené,
Lhotským já poroučím dětem.

Ta dětská, nevinná drobota
mnohé mi sladila chvíle,
těžkého ve stáří života,
ke mně se chovala mile.

Nuže, co ode mne chopila,
hudbu, ať dále vždy pěstí,
vždyť ví, že ta jenom nosila
z božího ráje nám štěstí.

S ní jsme my trvali pospolu
v přeblahém přátelství svazku,
nuž ať jí ve svatém plápolu
srdéček dál šíří lásku.

A tak i budoucí mládeži,
co hudbu pěstovať bude,
můj odkaz, mé housle náleží,
všechny mé úspory chudé.

Poctivě čeho jsem ve světě
nabyl kdys na Rusi svaté,
v ranečku složeno najdete,
věnem to ode mne máte.

Z užitku malé té jistiny
hudební řiďte si stroje,
projděte cizí i krajiny
a množte umění svoje!

A Bůh vám žehnej vždy při díle,
hudby přej umění daru,
by, proč mé dětičky rozmilé,
horlíte, nepřišlo k zmaru! —

Však ještě jednu jen prosbičku
posléz mám k vám, děti drahé:
Do roka jednou vždy písničku
k památce pějte mi blahé.

Víte, já bez písní v životě,
bez hudby nemoh’ se bráti,
při ní též pod zemí v tichotě
krásněj’ mi bude se spáti!““ —

Když skončil starosta, ve sboru
dětí se ozývá štkaní,
očko, dřív upřené nahoru,
s hlavičkou smutně se sklání.

Divná ta zvěsť věru dojmula
hluboce srdéčka citná,
po tváři mnohá že kanula
slzička jak perla třpytná.

Výrony byly to vděčnosti
vznícené z pocitů slastných,
snad také projevy radosti,
ty slzy dědiců šťastných.

Hle, teď jim starosta rozvázal
raneček v koutku kdes krytý
a vyndal, děd co jim odkázal,
papírků nějaké svity.

Zrak jich zas zjasnil se zvědavý,
s nimi hle starosta sdílí:
„To ruble z ruské jsou državy,
jež děd váš schránil vám milý!“

Děti se diví a jásají,
starosta sám nad tím žasne
a dlouho, dlouho pak sčítají
po dědu dědictví krásné.

A co mláď Lhotská se raduje,
štěstí sny své si dál bájí,
o činu chuďasa koluje
zvěsť krásná po celém kraji. —

 * 

Plyne čas, v proudy své údaje
na cestu v minulosť jímá, —
hřbitov kde, v háječku u kraje
léta děd v rově sen dřímá.

V zimě jej sněhové peřinky
ochrání měkkounce stlané,
v létě naň voňavé lupínky
se růží větříček svane.

A vděčný dědův žák přichází
často sem na dumné táčky,
k dědečku touha jej provází,
kdys si tam postýská plačky.

To doby nejsou už minulé,
s ním kdy se jak dítě smával,
zlatých snů hrady už sesulé, —
starostí zbořil je nával.

Matičce, otci vlas šediví,
k práci jsou slaby jich údy,
zrostlý již synek je bedlivý
zastat má, tišit jim trudy.

Však aspoň ve svátek, v neděli
v Lhotě ty starosti minou,
ve živém chase kdy veselí
s písněmi hry v jedno splynou.

Kdy se zas houslí hlas ozývá,
zvuk jiných nástrojů k tomu,
mladý i starý rád pílívá
do hájku odpůldne z domů.

A z toho pěkného návyku
myšlénka vážná se rodí,
za krátko sbor Lhotských mladíků
na kůr i v plesy hrát chodí.

Ku chvále boží jich nástroje
ve chrámu velebně znějí,
jindy zas těchy a úkoje
ve smutná srdéčka lejí.

Ó jsou ty Lhotetští hudcové
známi teď po celém kraji,
starého houslisty žákové,
věno co po něm ctně hájí.

Tu hudbu, pro niž v nich pěstoval
zálibu dědeček záhy,
dětské jich dušinky odchoval,
v umění přived’ je dráhy.

Po něm ty housličky zděděné
nehrajou za chleba skyvy,
ty baví i panstvo vznešené,
ve světě provádí divy.

S nimi si Lhotetští rodáci
po Čechách hledají slávu
a každý z nich pak se navrací
z chudoby vykoupen stavu.

A to ctným zvykem je v dědině,
kde tolik hudební chásky:
scházet se k pobavě v olšině,
u hrobu dědu hrát z lásky.

Ta píseň, co hrával Zelený,
srdce ach mocně tak jímá —
a při ní dědeček milený
sladký sen v rovečku dřímá. —