Vzkazy vlastenecké/Na vltavských skalách

Zde mlčky stojím, oko luhem těká
a vpíjí moře nevadnoucích krás…
Tu pod skalami česká šumí řeka,
z jich vlnek září nebe modrý jas,
a pěna čistá břehy stříbrem bělí —
jsme nade břehem švarné Vltavy!
Sny divné padly zticha do hlavy,
a je z nich každý upřímný tak, vřelý…

A jak by nebyl! Nad vltavským břehem
svou vížku týčí chrámek maličký,
blesk marně svištěl zamodralým šlehem
kol skvostu toho vlasti — matičky.
Co všecko létlo kolem jeho boků,
co všecko spatřil tenhle český kmet:
což vídal kolem každý pěti ret,
a vídal také slzy v každém oku.

Toť Hradec Levý! V klenby jeho stínu
již dávno, dávno řady českých čel
se ukláněly Bohu Hospodinu,
a chorál slavný k nebi zazvučel,
by Pán Bůh věčný této zemi malé
dal chvíle blaha, míru milý klid,
by rukou svojí český chránil lid,
ten český lid, jenž dobrý neskonale!

A tamto Žalov! Van od jeho skrání
mi kolem hlavy smutně šelestí,
co po té drahé, luzné české pláni
již přeletělo těžkých neštěstí.
I ten tu smutně žaluje již věky,
že krajem naším těžký vával trud,
že lid stál věrně, třeba štěstím chud,
že v rodné zemi všechněm hrob byl měkký.

Dál zírám v levo… Zor se maně klopí,
a duše slyší úpěnlivý zvuk
a řehot koní, třeskot mečů, kopí —
pak myslí táhnou proudy hoře, muk,
v něž národ klesl ujařmený, chorý,
než k spánku sklopil zubožené líc —
ó nechci, nechci, nechci vidět víc
ty děsné stráně hrozné Bílé Hory.

Však prchněte vy zasmušilé stesky!
Již blažen v dálku zpínám ramena,
tam Řípu stojí hradba kamenná
tak hrdě, slavně, jak ten národ český!
A tamto jako maják trčí v mlze
věž vítská, zlatá, Prahy královny…
Ó, země drahá, kraji čarovný!
Již nezřím nic, vše ztopilo se v slze!