Vybouřené smutky/Emblem knihy

Poutník jsem vyštvaný morovým puchem království.
Surové křiky vlní se plazivě pod sluncem horkým,
na dlažbách ulic a v kramářských stuchlých dírách
gorilí zuby na sebe brousí stranická hloupost.

Odcházím smrtelně raněn. V hory snů, po jejichž hřbetu
laviny valí se rostoucí, v mravenčí řítí se města,
v černá ta města bolesti, na staré, prokleté chrámy,
na staré bohy a na lživé masky a na puklé erby.

V makrokosmické hory! Tam věků kde řevy hučí,
rytmické, solné jež bičují vlny zádumčivé,
v bezvládí lidských mocí, řídkým šlehavým vzduchem
kde mohu do hloubky vzkřiknout vězněným Já!