Vybouřené smutky/Dvě noci

I.
Od hor jde vysokých s přesností kyvadla.
Obrovská, zamlklá, smutná a tmavá
přes nedohledný jde obzor mlhavý.
Uhasla světla, ty hlídače ctnosti,
vzbudila pohlaví na ložích tisíci,
v zběsilých rytmech bouřící krve.

Ženám, (jež spustily na šíje vlasy)
uspaným chabnutím vyhřměné slasti,
přivírá tiše zarudlá víčka.
Bázlivě dotkne se uvadlých prsů.
Jak blázen tichý se odplíží chladně.
A zas jde hřbitovy, spadlými listy,
starých měst branami, přes hory, moře.

II.
Jak hýřila luza! Hýřila v onu noc šedivou,
že umíral rok dle špinavých kalendárií.
V tu massu napilou, páchnoucí, punčem kouřícím třeštivou,
noc, zbudíc se, mrazila znuděných do orgií.

Jak starým vše! Též se nudila s duší jak patrno truchlivou
noc, kterou zbudil šum davů a křiky, jež echem tmou bijí.
Na slizkou chlípnost nahoty ženské v hodinu vášnivou
mdle zřela, ponuře v stíny průsvitných žaluzií,

a byla bez hvězd, tichá a studená, jako vězení,
hnus, odmítnutí, těžká nenávist, záměr zlý
v ní podloudně klíčil a výsměšek v jejím mlčení,

a pohrdání dětmi světla lživého, hračkami jich,
a jejich pláčem a jejich radostí, znavil ji hřích,
jich vážné pravdy i žert jich oplzlý.