Vrána a liška

Na vysokém dubě,
sýrec držíc v hubě,
paní vrána seděla,
sýr ten snísti hleděla.
V tom jej liška ucítivši,
honem z doupy běžela
a se k vráně přiblíživši,
tuto řeč jí držela:
»Jak jsi pěkná, sestro zlatá,
jak jsi všecka pěkňounká!
žlutá, modrá, kropenatá,
červená a bělounká!
Kdybys hlas jak peří měla,
věz, to bych ti věřit chtěla,
žes ty nejpěknější ptáček
v lesích nasich ohniváček.«
Vrána, jíž ta marná chvála
pravdivou se býti zdála,
chutě zazpívati chtěci,
sýrec z huby pustila,
jejžto liška uchopěci,
takto k vráně pravila:
»Ne tvůj, bloude, hlas a peří,
ale sýr mi libě voní!
Pochlebníku kdo со věří,
věz, ze pozdě bycha honí;
podruhé ty, majíc syra,
střez se lišky hůř než výra!«