Vodník (Němcová)

Pod pahorkem, pod zeleným
Opava se točí;
škoda, škoda nastokrát těch
jasnomodrých očí!

Pod pahorkem u potoka
děvče s matkou sedí
a do chladných bujných vlnek
s toužebností hledí.

„Nech, matičko, nech mě koupat,
pálí tak slunečko.“ —
„Chraniž Pánbůh, utopíš se,
má zlatá děvečko.“

Vábné moci neodolá,
přec ku břehu kráčí;
a již jedna hravá vlnka
bílé nožky smáčí.

„Nechoď k vodě,“ lká matička,
„vodník pro tě sáhne,
do své skleněné komůrky
pod vodu tě stáhne.“

Proč v té vodě jak v zrcadle
děvče pohled stápí?
Snad ji vlastních tváří růže,
očko modré vábí?

Ne tak — z tiché tůně jen se
bledý chlapec dívá
a kyticí čarokrásnou
na panenku kývá.

„Ke mně pojď! Ty květy ladné
všecky budou tvoje,
klenotů a perel dám ti
jako včelek roje.

Pod vodou je ticho, volno,
budeš se mnou hráti
a v mém krystalovém zámku
budem spolu spáti.“ —

Tak ji láká, by po lilji
ručinkou jen sáhla, —
ta se nahne, nožka klesne —
již ji vlna stáhla.