Vlastní životopis Karla IV./Kapitola osmá

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Vlastní životopis Karla IV.
Karel IV.
◄ Kapitola sedmá Kapitola osmá Kapitola devátá ►
Údaje o textu
Titulek: Vlastní životopis
Podtitulek: Kapitola osmá
Autor: Karel IV.
Zdroj: Císař Karel IV. Vlastní životopis. Praha: J. Otto, 1909. s. 36–45.
Licence: PD old 70
Překlad: autor překladu neznámý, redakčně připravil Josef Emler
Licence překlad: PD old 70
logo Wikipedie Dílo ve wikipedii: Vita Caroli
Tuto ukazuje, kterak sě do Čech vrátil po jedenácti létech, a kterak ovšem české řeči zapomenul, a královstvie nalezl roztrháno, hrady a zbožie zastaveno, a kterak toho on všeho nabyl, kterak také divné videnie viděl v Praze na hradě.

Potom vida otec náš, že ztravy sě jemu nedostává a války déle proti dřieveřečeným pánóm lombardským nemóže, pomysli o svém vyjetí, i chtieše nám poručiti táž města a válku. Ale my nerodichme; neb se ctí těch měst nemožechme zachovati. Tehdy dav nám odpustěnie, posla nás napřed do Čech. A vzavše příměřie s našimi nepřátely, jedechme skrze zemici Mantavskú do Berúna[1] a odtavad do hrabstvie Tyrolského. A tu najidechme bratra našeho jménem Jana, jehožto otec náš bieše zdal se dcerú kniežete korutánského a hrabí tyrolského. Kteréžto knieže, test bratra našeho, mělo dřieve sestru matky našie jménem Annu, jakžto dřieve psáno jest. A po jejie smrti pojal sobě byl za ženu sestru kniežete z Brunsvika, s nížto mějieše dceru jménem Margretu. A tu jistú dal bratru našemu a po své smrti odkáza jemu kniežetstvie Korutánské a hrabstvie Tyrolské; neb plodu mužského nemějieše. A tak sě sta mír mezi ním a otcem naším. Neb jsú dřieve nepřietelé byli pro vyhnánie toho jistého kniežete; neb to knieže otec náš bieše vyhnal z Čech, jakžto dřieve psáno jest. Potom tažechme skze Bavory a tu najidechme sestru naši starší jménem Margretu, ježto jediného syna mějieše s Jindřichem, kniežetem bavorským, jménem Jana.

Potom přijidechme do Čech,[2] v nichžto jsme nebyli jedenácte let. I nadjidechme pak, že několik let před námi matka naše řečená Elška byla umřela. A za jejieho života sestra naše druhorozená, dcera jejie, jménem Dobrotivá, poslána byla do Francie a vdána za Jana, syna prvorozeného Filipova, krále franského, jehožto sestru jménem Blanku jmějechme za ženu. Ale třetie sestra naše a poslednie jménem Anna bieše u té dřievnie sestry v Francii v ty časy. A tak když přijidechme do Čech, nenajidechme ani otce ani mateře, ani bratra, ani sestry, ani žádného známého. Řeči také české ovšem jsme byli zapomenuli, jiežto potom opět zasě jsme sě naučili, tak že jsme mluvili a rozuměli jakžto jiný Čech. Z božie pak milosti netoliko česky, ale vlasky, lombardsky, německy a latině tak mluviti, psáti a čísti jsme uměli, že jeden jazyk z těch jakžto druhý ku psaní, mluvení, ke čtení a k rozumění byl nám hotov. Toho času otec náš taže do hrabstvie Lucemburdského pro jednu válku, jižto držieše s kniežetem brabanským on a jeho tovařistvo, to věz leodienský biskup, juliacenský markrabě a hrabě gerlenský a mnozí jiní, i poruči nám moc svú bez sebe v Čechách.

Kteréžto královstvie byli jsme nalezli tak opuštěno, že ani jednoho hradu nenalezli jsme svobodného, ježto by nebyl zastaven se vším zbožím královským; tak že jsme neměli kde bydliti, jedno v domiech městských, jakžto jiný měštěnín. A hrad Pražský tak(é) byl opuštěn a zkažen i zrušen; nebo od času krále Přemysla všechen položen byl až na zemi. Na kterémžto miestě znovu sieň velikú a krásnú s velikými náklady vzdělati jsme kázali, jakžto dnešní den zjevno jest ohledujícím. Toho času poslachme pro naši ženu; neb ještě bieše v Lucemburce.[3] Ta když přijede, po jednom roce porodi dceru prvorozenú, jménem Margretu.[4] Těch pak také časóv byl nám dal otec náš markrabstvie Moravské a toho hesla požívachme. Uzřevše pak obec Česká šlechetných mužóv, že jsme byli z starého pokolenie králóv českých, milujíc nás, dachu nám pomoc, abychme nabyli hradóv a zbožie královstvie. Tehdy s velikými náklady a s úsilím nabychme najprvé hradóv (Hrádku), Tyřova, Lichtemburka, Lutic, Hradce, Pieska, Nečtin, Zbiroha, Tachova a Trutnova v Čechách, v Moravě pak Lukova, Telče, Veveře, Olomúckého, Brněnského a Znojemského hradóv a mnohá jiná zbožie, ježto byla zastavena a odlúčena od královstvie. A mějiechme mnoho sluh hotových, urozených a prospieváše královstvie den ode dne, i milováše nás obec dobrých a zlí bojiece sě varovachu sě zlého, a spravedlnosti dosti bieše v království. Nebo šlechtici téměř všichni běchu sě zčinili násilníci, ani sú sě báli krále, jakžto slušalo; nebo královstvie byli mezi sebú rozdělili. A tak jsme drželi vladařstvie, královstvie polepšujíce den ode dne, za dvě létě. Toho času dachme mlazší sestru naši jménem Annu Ottovi,[5] vévodě rakúskému, za ženu.

A v ty časy umřelo jest knieže korutánské,[6] test bratra našeho. A když bratr náš jmějieše sě v drženie uvázati kniežetstvie Korutánského a hrabstvie Tyrolského po smrti jeho: tehda byl učinil tajemně svázánie Ludvík, jenž sě nazýváše ciesařem, s vévodami rakúskými, to věz s Albrechtem a s Ottú, aby rozdělili panstvie bratra našeho, tajemně a lstivě, chtě ten Ludvík mieti hrabstvie Tyrolské a kniežata rakúská kniežetstvie Korutanské. A tak zapomenuv Ludvík jakžto nevděčný služby otce našeho, ježto byl jest jemu ukázal, když stáše po ciesařstvie, jakžto prvé psáno jest. Vévoda pak rakúský, kterakžkolivěk sestru naši jmějieše, ihned po smrti kniežete Korutanského skrze smlúvu, jižto sú měli tajemně se pánem z Aufšteina,[7] jenž bieše vladařem od kniežete všech Korutan, ihned s bratrem svým měli sú Korutany, jichžto ten jistý z Aufšteina s bratrem svým jim svobodně dal a drženie těm jistým vzdal. A tak bratr náš ztrati Korutanské kniežetstvie; ale ti z hrabstvie Tyrolského nechtěchu sě poddati Ludvíkovi, než ostáchu v poslušenství bratra našeho.

Když sě to sta, přijede otec náš[8] do Čech a přivede s sebú ženu svú, jižto byl vzal sobě za královú, jménem Svatochnu (Beatrix), dceru kniežete z Borbona z pokolenie králóv franských, s nížto potom měl jediného syna jménem Václava. Tehdy zlí a lstiví rádce rozsílili sě proti nám, u otce našeho zisku vlastnieho hledajíce, tak Čechové jakžto ti z hrabstvie Licemburského. Přistúpivše k uotci našemu, radili jemu řkúce: Pane! přizřete o sobě; neb syn váš má v královstvie mnoho hradóv a veliký lid; protož budeli to na dlúze, tak sě rozmóže, že vyžene vás, kdy bude chtieti; neb on jest dědic královstvie a jest z pokolenie králóv českých a velmi jeho milují Čechové, a vy jste král přišlý. A to proto praviechu, hledajíce zisku svého, aby jim poručil hrady a zbožie dřieveřečená. A otec pak náš tak velmi jich uposlúcha, že nám neufáše, a proto otje nám všecky hrady a vládařstvie v Čechách i v markrabství Moravském. A tak nám osta samo jediné heslo markrabstvie Moravského bez užitka.

Toho času jedechme jednoho dne z Hrádku do Prahy, chtiece jeti k otci našemu, jenž bieše v Moravě, a tak pozdě přijedechme na hrad Pražský. I tažechme v starý duom purkrabin, tu ježto jsme přebývali několik let dřieve, než sieň veliká byla udělána. A v noci položichme sě na lože a Bušek z Vilhartic starší před námi na druhém. A bieše veliký oheň v komoře, neb v zimě bieše a také mnoho sviec hořieše v komoře, tak že bieše světla dosti a dvéře a okénce všecka běchu zavřena. A když počechme spáti, tehdy je sě choditi, nevieme co, po komoře, tak že oba procítichva. I kázachme tomu jistému Buškovi vstáti, aby ohledal, co by bylo. On pak vstav chodi po komoře a nic neuzře ani co móže najíti. Tehdy učini vetší oheň a viece sviec zasvíti, i jide k číšem, ježto stáchu plny vína na laviciech, i napi sě a postavi jednu čieši blíž jedné veliké sviece hořície, a napiv sě, opět sě položi na lože. A my oděvše sě v plášť náš, seděchme na loži i slyšechme jednoho chodiec, ale viděti žádného nemožechme. A tak patřiece s dřieveřečeným Buškem na čieše a na sviece, uzřechme čieši vrženu. A ta jistá čieše vržena byla, nevieme od koho, přes lože Buškovo z jednoho kúta komory až do druhého o stěnu. Ta čieše obrazivši sě o stěnu, pade prostřed komory. Uzřevše to, užasli jsme sě velmi, a vždy chodiecieho v komoře slyšechme, ale žádného neviděchme. A potom znamenavše sě svatým křížem ve jméno Jezu Kristovo, spachme až do jitra, a ráno vstavše, čieši, jakžto byla vržena, prostřed komory najidechme. A to našim zvláštním, když k nám ráno přijidechu, ukázachme.

Toho času posla nás otec náš s krásným vojskem na knieže Slezské jménem Polka, pána Ministermberského. Nebo to knieže nebieše man ani knieže otce našeho a královstvie Českého. Ale však již otec náš dobyl bieše města Vratislavského skrze pana Jindřicha sedmého kniežete vratislavského, jenž dědicóv nejmějieše. A to jisté knieže bieše vzalo v dar Kladeckú zemici do svého života. I chtěl radějie dřiveřečené město a kniežetstvie otci našemu a koruně královstvie Českého věčně přičiniti nežli bratru svému Boleslavovi ostaviti; neb on a bratr jeho mezi sebú nepřietelé běsta. Potom pak když otec náš uvázal sě v drženie města Vratislavského, tehdy všecka kniežata slezská a opolská poddachu sě panstvie jeho věčně a koruně královstvie Českého, aby byli zpravováni a obraňováni od králóv českých, kromě kniežete slezského, pána svidnického, a Polka Ministermberského, jehožto zemici byli jsme poplenili, jakožto v kronice psáno jest. A tak velmi byla jest popleněna, že musil skrze smlúvy býti man našeho otce a koruny královstvie Českého jakžto i jiná kniežata.

To učinivše, vzdvižechme sě na cestu do Uher k uotci našemu, jehožto najidechme u Vyšehradě na Dunaji[9] u krále Karla prvého, jenž před tiem bieše jměl sestru otce našeho, a když ona umře, po jejie smrti poje sestru krále krakovského Kazimíra, s nížto jest měl tři syny, Ludvíka prvorozeného, druhého Ondřeje a třetieho Štěpána. A tu tehdy učini ten jistý král Karel mír a pokoj mezi otcem naším a králem krakovským, tak aby odpověděl sě otec náš práva, ježto k němu slušalo v Nižší Polště, to věz Gneznenské a Kalištské a jiných vlastí Nižšie Polsky, a král pak krakovský postúpil otci našemu a královstvie Českému za sě i za své budúcie krále Nižšie Polsky věčně všie pře, ježto jest měl (strany) kniežetství Slezských a Opolských a města Vratislavského. Neb před tiem bieše mieška a válka mezi nimi; nebo děd náš Václav druhý, král český, držal Nižší Polsku dřieveřečenú s kniežetstvími Krakovským a Sudomirským pro jedinú dceru Přemyslovu, krále Nižšie Polsky a kniežete krakovského a sudomirského, jižto byl pojal sobě za ženu. Jenž Přemysl po smrti své dal byl dědu našemu a koruně královstvie Českého věčné jměnie královstvie Nižšie Polsky i kniežetstvie Krakovského a SudomirskéhO. Ale Kazimír dřieveřečený bieše strýc té panie i pravieše, že má právo k královstvie Nižšie Polsky, potvrzuje toho, že žena nemuož děditi v království. A tak válka ot dlúhých časóv trvala mezi králi českými a Kazimírem a otcem jeho někdajším jménem Vladislavem, králem Nižšie Polsky. A tak ta válka sjednána byla skrze dřieveřečeného krále uherského, jenž proto svázal sě s otcem naším a slíbil býti jemu na pomoc proti vévodě rakúskému, ježto byl odjal bratru našemu kniežetstvie Korutanské, a proti Ludvíkovi dřieveřečenému. Ti pak jsú byli v tom svázánie a v smlúvě: to věz otec náš, král uherský, knieže bavorské Jindřich, jenž sestru naši mějieše za ženu.

Téhož času posla nás otec náš do hrabstvie Tyrolského, abychme je zpravovali a bratra našeho a jeho ženu; neb oni ještě běchu v létech dětinských, tak že jedše, uvázachme sě v to, kterakž nám byl otec náš poručil. I běchme dopuštěni k vládařství té vlasti skrze zemany hrabstvie dřieveřečeného.

  1. Verony.
  2. Karel přijel do Prahy 30. října r. 1333.
  3. Manželka Karlova Markéta vjela slavně do Prahy 12. června r. 1334.
  4. Narodila se 24. května 1335.
  5. Anna byla zasnoubena s Ottou, vévodou Rakouským 19. února r. 1335.
  6. Jindřich Korutanský zemřel 2. dubna r. 1335.
  7. Konrad z Aufenšteina uznal vévody Rakouské dne 10. května r. 1335.
  8. Král Jan přišel do Prahy 31. července r. 1335.
  9. Mezi Ostřihomem a Budínem.