Vesnické příběhy/Vojtík postilion

Vesnické příběhy Josef Leopold Hrdina
	Vojtík postilion	Sýček Alizarův

Údaje o textu
Titulek:	Vojtík postilion
Podtitulek:	Venkovský obrázek (Ruch 1885)
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Vesnické příběhy. Velké Meziříčí : J. F. Šašek vdova, 1890. s. 7–30. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jako obyvatelstvo kláštera dívá se před obědem na sluneční hodiny na zdi namalované, tak lid v našem kraji uvykl si dívati se s pole na silnici k Lotouši. Co tam viděti? — leda ty lípové aleje. Ovšem, ale — — „Pantáto, máme už nechat práce a jít k obědu?“ ptala se chasa sedláka.

„Ještě není čas.“

„Vždyť už ve vsi odzvonilo poledne!“

„Poledne zvoní slouha a tomu se nemůže věřit. Zvoní, když ho napadne hlad. Já se řídím podle Vojtíka, a ten ještě nejel.“

A Vojtík postilion za těch patnáct let, co měří denně silnici mezi Louny a Slaným, posud nikoho v čase nezmýlil. Jakmile se ukážou jeho dva bělouši a žlutý vůz na silnici u Lotouše, je dvanáct hodin, ať si říká kdo chce co chce. V půl jedné musí býti Vojtík ve Slaném. A ve čtyři hodiny odpůldne hrčel zase jeho vůz po slanském dláždění k Lounům. Když jsme chodívali ze školy v blízkém Dřínově, býval nám také Vojtík měřítkem času. Vím, jak jsme upalovali, div jsme hlavy nesrazili, když jsme se někdy zdrželi za příčinou „špačka“ nebo „důležitých“ debat — při debatách se musí stát! — a přišedše na „bílou hlínu“ spatřili jsme Vojtíka, jak od Lotouše jede klusem ke Kutrovicům. To byl pak běh k domovu! Nebožtík starý pan učitel nám podle mapy, křídy a linealu vyměřil cestu na malou půl hodiny. A doma o tom věděli. Pak je darmo vyptávání co a jak — pospěšme si tedy. „Ty teprv jdeš?“ vítali mne doma. „Vždyť Vojtík postilion už musí být v Třebízi! Kde’s byl tak dlouho?“ Musil jsem se přiznati, že jsme se radili, kam dnes máme jít na jahody. Říci: „Zůstal jsem po škole,“ bylo by taky neradno a říci: „Zapomněl jsem si ve škole slabikář, musil jsem se proň vrátit,“ byl by chtěl otec vědět, jaké že to mám starosti, když na „učení“ nepamatuji. A toho všeho býval vinen jen Vojtík. Často jsme mu přáli v dětinské zlomyslnosti, aby se v Slaném rozstonal. Nemohl by jeti k Lounům, abychom nešli domů až v samý večer, a až by se s námi vadili, řekli bychom jednoduše: „Což je tak pozdě? — vždyť ještě nejel Vojtík postilion!“

Ale Vojtík zůstal zdráv jak ryba, den co den, rok co rok. Kde jen ten člověk toho zdraví nabere! Zrovna jako ti jeho koníci. Na poště v Slaném a v Lounech nepamatují, že by byl Vojtík za patnáct let zastonal, lidé po okolních dědinách neviděli, že by byl mimo Vojtíka za celý ten čas někdo jiný s jeho bělouši jel. A jako Vojtíkovi, divili se i jeho koním. To už je cest za patnáct let! Mezi Slaným a Louny jsou přece čtyři míle, koníci tu klusají dvakrát denně, v zimě, v létě, a žádný z nich ještě ani nezakulhal. Některý ztratil u Panenské Týnice nebo u Chlumčan podkovu, ale klusal dál, jakoby se nic nebylo stalo. Však věděli, že by se Vojtík zlobil, měl-li by na cestě zastavit u kovárny a tak „zbůhdarma“ ztratit chvíli času. Lidé by mu pak nevěřili, neohlíželi by se po něm jako ne na hodiny, které se zpozďují. Protož jen dál, nestálo by za mrzutost. Vojtík je rád, když nemusí mluvit; to by tak scházelo, aby se zastavil před tou kovářskou chasou u silnice. Huba jim jede jako dvoje složení, a kdo jim nepostačí odpovídat, tomu se vysmějou. K takovým věcem Vojtík již není. Když býval mladým, no, ale teď je jinak. Teď se schoulí do koutka své budky na předu vozu, uváže opratě, složí ruce křížem a mlčky se zadívá k dalekým vrchům Rudohorským. Koním nechá úplnou svobodu; už vědí, kde se mají vyhnout, kde mají klusat, kde jít pomalu. Bič vozíval s sebou, ale nikdy ho nepotřeboval; přes rameno měl viset na černožluté šňůře trubku poštovní, ale bral ji s sebou jen proto, že musel. Dokud byl mladším, hrával prý na ni celou cestu, jakoby nějakého knížete vezl, ale nyní mu ani nenapadne. Kdož ví, zdali by teď ještě vyloudila nějakého zvuku. Vždyť je celá začernalá, potlučená.

Ba, že je v nepořádku ta trubka. Sám Vojtík si toho povšimnul jednou na cestě z Loun ke Slanému. Byl by čas, aby byla zas vyčistěna. Není to opravdu nic hezkého, míti tak rezavou trubku. Vojtík zatáhl opratí koně na okraj silnice, kde bylo stromořadí červených jeřábků, postavil se na sedadlo a za jízdy ulomil hezkou větev s jednoho stromu.

Co to bude Vojtík dělat?

Kdybych věděl!

Zajel s koňmi zas do prostřed silnice, popustil opratě, usedl a vyndal z kapsy starou grošovku. Ořezal větev v tenkou hůlku, rozebral poštovní trubku — aha! bude ji cídit. Proštáral, profoukal každý kousek a zase sestavil. To je div, že věděl ještě, kam co patří. Pak vzal hrozny purpurových jeřábků, rozmačkal a trubku jimi natřel. Konečné utrhnul kus podšívky svého starého pláště, svinul ji na prsty a třel začernalou mosaz tak dlouho až se leskla jak zlato. Šťávou jeřábků se opravdu kov vyleští. Vojtík by to nevěděl, ale viděl jednou kyrysníky, když táhli silnicí, jak zajeli pod jeřábky a trhali hrozničky o přítrž. Leštili prý šťávou zrnek svoje brnění. Proč ne? — Podívejte se na Vojtíkovu trubku! — až oči bolí, jak se pojednou třpytí. A Vojtík se usmívá. Obrací ji se strany na stranu, klade k ústům, pozor! — —

Vojtík právě sjížděl od Panenské Týnice k Horešovickému údolí. Tu bylo divení, co se to s Vojtíkem stalo. Vždyť už ani nepamatují, že by byl troubil „postilionku“. Slyšíte! — už zase. Kde kdo byl na poli, každý se zastavil.

„No, Vojtík byl pro nás jako hodiny, teď se z něho staly hrací hodiny.“

A těch dětí! Z daleka mu běžely naproti, kolem vozu se mu pletly, aby jim ještě zatroubil. Vojtík se usmál a spustil. A děti za ním ještě daleko za ves.

Vojtík dojížděl ke Kutrovicům plným klusem, až se kotouče prachu pod kopyty koní zvedaly. Podle vozu běžela tlupa dětí vesnických. Vojtík jich pro mračno prachu ani neviděl.

Slyšel jen při rachotu vozu, že někdo běží podle koní, že je to celá tlupa skotačivých dětí.

„Vojtíku, zahrajte nám postilionku!“ volaly hlásky.

Vojtík nasadil trubku k ústům, a hlaholivé zvuky běžely lípovým stromořadím.

„Ještě jednou, Vojtíku!“

Postilion neřekl nic a zatroubil znova.

Však ti caparti se brzy nabaží běhu, budou-li chtít ještě kus cesty postačit koním. Ale nedohrál Vojtík ani do půli postilionky, když se ozval pronikavý křik dětský, který přehlušil zvuky trubky, rachot kol, dupot koní — vše.

„Vojtíku, zastavte! — vy jste ho přejel?“

Vojtík odhodil trubku, chopil se opratí, zarazil koně a skokem se octnul dole.

„Co že se stalo? — koho jsem přejel?“ ptal se ustrašeně a pohledl mračnem prachu pod kola. Nic neviděl. Sehnul se tedy.

„Tamhle leží na silnici!“ ukazovaly bojácně děti, „vidíte — ještě se hýbá!“

Vojtík pohledl v tu stranu, kousek cesty za vozem — leželo tam v prachu jakési dětské tělíčko. Dvěma — třemi skoky byl u něho.

„Pro Boha živého!“ naříkal zvedaje malého hošíka se země. „Ukaž, chudinko, tady máš bolest?“ A stíral mu s úst čerstvou krev, smíšenou s kaménky a černým prachem silnice. „Ublížil jsem ti, viď, maličký? — já nerad! — Kudy ti jelo kolo? — tudy přes prsíčka! — všecky kosti tu chřestí. Otevři oči, maličký! — čí pak jsi? — jak se jmenuješ, chlapečku, co?“

„To je chlapec komediantů!“ povídaly děti.

„Kterých komediantů?“

„Těch, co jsou v Kutrovicích. Včera večer jsme taky byli na návsi na komedii, a ten chlapec lezl po provaze, chůdách, skákal přes černého psa. My jsme to viděli. A dnes, když jste hrál postilionku, běžel s námi na silnici.“

„Chudinka! — A jak se stalo, že přišel pod kola?“

„My nevíme. Běžel s námi podle vozu a — —“

„Já vím, jak se to stalo!“ hlásil se jeden klučina. „Ten malý komediant povídal, že umí taky tak zahrát na trubku jako Vojtík. Když jsme mu to nechtěli věřit, běžel napřed, chytil se vozu a zrovna vás chtěl poprosit, abyste mu půjčil trubku, že nám zahraje — upadl, a obě kola ho přejela. Tak to je, já to viděl.“ — — —

Vojtík stále ještě křísil chlapce, mluvil naň — v tom ozvaly se v blízké zahradě spěšné kroky. Byli to komedianti. Nevím, kdo už jim pověděl, že postilion přejel na silnici jejich chlapce. Přiběhli jako kati a s výhrůžkami a děsným spíláním se vrhli na Vojtíka.

„Ty’s vrah našeho dítěte, našeho živitele — my tě tady utlučem’!“ A snad by byli provedli hrozbu svou, kdyby se nebyl nahodil k tomu Lotoušský hajný s puškou a velkým psem.

„Pomalu, lidičky, pomalu!“ krotil je, „vy nejste oprávněni soudit, a Vojtík vašeho hošíka zúmyslně nepřejel. Pryč od postiliona, povídám! — a opováží-li se kdo z vás naň sáhnout, pak se podívejte!“

A hajný sňal pušku s ramene.

„Kdo nám nahradí škodu?“ ptali se komedianti. „Vždyť dnes večer nemůžeme v Kutrovicích bez hocha ‚hrát‘!“

Vojtík rozevřel opasek a vyňal dva zlatníky.

„Tu máte na odškodněnou pro dnešní večer!“

„To je pro dnešek, což bude-li hoch dlouho stonat?“

„Tu máte tedy!“ A ponořiv ruku do opasku, vyňal plnou hrst zlaťáků. „To jsou moje úspory, víc už nemám.“

Tím komedianty poněkud udobřil.

„A což bude-li hoch na vždy mrzákem?“ namítali ještě.

„Pak si jej vezmu sám na starost!“ řekl dobrácky Vojtík; „ostatně jedu do Slaného — pomozte mi dáti toho ubožáčka na vůz, dovezu jej k lékaři!“

Komedianti byli srozuměni. Vojtík vylezl do své budky, poraněného hošíka položil opatrně vedle sebe a vzav opratě jel volně ku Slanému. Ještě dlouho stála u Kutrovic na silnici tlupa děti, komedianti a Lotoušský hajný. Vojtík se ani neohlídnul.

A lidé na poli se v ten den hezky zpozdili čekajíce, až bude poledne, až se Vojtík objeví u Lotouše.

Co bylo Vojtíkovi po nich?

I bělouši se divili, proč Vojtík u Kutrovic zastavil, proč musí celou cestu jeti po pusté silnici krokem. Vždyť jindy v těchhle místech klusávali! A podiv jejich dostoupil vrcholu, když Vojtík u slanské mýtnice znova zastavil.

Starý mýtný Havlín zrovna obědval. Vyhlídnul okénkem, kdo to jede. Ah, to je Vojtík. A obědval dál. Ale když postilion mu před domečkem zastavil, odložil lžíci, vzal čepici a vyšel ven.

„No, Vojtíku, co to je? snad nechcete taky platit mýto?“

„Ba — kdybych musel platit, ani bych na ně neměl!“

„Vždyť prý máte peněz jak želez, říkají lidé.“

„Dnes jsem je vydal do jednoho halíře.“

„Zač?“

„Ještě vy se mi smějte! — Sem pojďte, pomozte mi tu složit toho chlapce.“

Havlín přistoupil zvědavě k vozu.

„Pro Pána Boha! — co se mu to stalo? Vždyť je samá krev!“

„Přejel jsem ho na silnici.“

„A čí je to dítě?“

„Komediantů. Vezměte jej zvolna za nožičky, tak, a teď mu nožičky pusťte a vezměte jej pod paží. Ale zvolna. Tak. Počkejte, já skočím a pomohu vám jej odnést do světničky.“

Teď vyšla na práh i stará Havlínka a spráskla ruce nad hlavou.

„Vojtíku, kdo mu to udělal?“

„Já!“ zabručel postilion.

„Vždyť je bledý jako mrtvola — samá krev — sotva dýchá. Co si tu s ním počnem?“

„Nechte všeho a doběhněte pro doktora. Já všecko zaplatím; dnes už ne, ale zítra si přivezu z Loun peníze. Pospěšte si. Neměl bych pokoje na světě, kdyby to dítě mělo mou vinou umřít.“

„Vždyť to není vaší vinou, Vojtíku?“

„Je! — já neměl po cestě hrát postilionku. Jen si pospěšte, lidičky, dokud nebude pozdě.“

A Vojtík utřev rukávem oči, vyšel na silnici, vystoupil na vůz a jel úprkem k poště.

Však úředníci poštovní jeden přes druhého se dívali na hodiny, vrtěli hlavou.

To je opravdu divné, už dvě hodiny a Vojtík posud nejede.

Konečně zahrčel vůz jeho po dláždění. Sám poštmistr vyšel ven, aby se zeptal postiliona, kde tak dlouho se zpozdil; ale vida, že je Vojtík smuten, jako ještě nikdy, že se mu do řeči nechce, upustil od toho. Otevřel klíčem vůz a poručil vybrat zásylky jako jindy. Snad se Vojtík sám přizná, co se mu cestou stalo, snad sám poví, kde se zdržel. Ale Vojtík nepověděl. Jen na trubku se zádumčivé díval. Když se blížila čtvrtá hodina, zapřáhnul koně, přijal zásylky pro poštu lounskou, a uvelebiv se na svém místě vzal opratě do ruky.

„Vojtíku, ty’s dnes smuten!“ povídal poštmistr nemoha již přemoci zvědavosti. „Čtu ti na očích, že se ti něco přihodilo.“

Vojtík pokývnul jen hlavou — Bůh ví, co to znamenalo! — podíval se na staré hodinky: „Už jsou čtyři,“ povídal, „s Bohem!“ A prásknul do koní, až se jim ve hřívách zakouřilo.

Lidé se za ním ohlíželi.

„Má-li dnes Vojtík rozum, pak už má rozum každý na světě!“

„Ba, po poledni taky tak ujížděl po naší ulici!“

„A požene-li koně tak pořád, pak je strhne, než přijede do Loun.“

„Co si to vzpomněl? — hleďte, jak koníky bičuje! — vždyť to nikdy nedělal?“

„Tak! — najednou jede, jako by měl dohonit slunce, které se sklání nad Pozdeňské lesy, a teď se zastaví! Vidíte? — tam u mýtnice.“

Vojtík opravdu zastavil u domku mýtného Havlína. Uvázal opratě a slezl s vozu.

„Nu, jak je hošíkovi?“

„Myslím, že lépe,“ povídal mýtný a podávaje Vojtíkovi ruku, vedl jej do světnice.

„Byl zde doktor?“ ptal se postilion.

„Byl.“

„Co říkal?“

„Poranění je prý povážlivé, několik žebírek zlomených, ale to vše že by nebylo ještě zlé, jen není-li poranění vnitřní.“

„To vím taky!“

„Říkám vám jenom to, co mi doktor povídal.“

„A co víc?“

„Máte prý jej zase vzíti zpět ke komediantům a tuhle medicínu mu máte dávat.“ Mýtný podal Vojtíkovi lahvičku. „A kdyby mu bylo hůř, máte to doktorovi oznámit — vždyť jedete každý den okolo Kutrovic.“

Vojtík se zamyslil, zadíval se na maličkého pacienta, jemuž Havlínka ustlala na své vlastní posteli.

„Nu, byl bych nejraději, kdyby hoch mohl býti zde, aby byl lékař po ruce, já bych vám zaplatil všecko — —“

„Ale, Vojtíku, kdo pak o tom mluví. Nevídáno, trochu obsluhy!“

„Ovšem, ale zase si myslím, že komedianti už mne budou u kutrovické silnice očekávat, a ukamenovali by mne, kdybych se vrátil bez jejich dítěte.“

„Máte pravdu, Vojtíku, myslili by naposledy, že jste chudáčka někde hodil do vody. Jen se vraťte s ním. My vám půjčíme peřinu, aby se cestou neroztřásl, zítra nám ji přivezete a povíte, jak to dopadlo.“

A Havlínka složila peřinu do budky ve voze, Havlín s Vojtíkem vzali hošíka a odnesli do vozu. Ubohý hoch! — co tu byl, nezaplakal, až teď zas. Není divu, hnuli mu bolestí.

A lidí co se hned nastavělo! — Zvědavci. Dívat se jde na raněného každý, ale pomoci nikdo.

„Jen jeďte zvolna, Vojtíku, ať se chlapci neublíží!“ napomínal Havlín.

„A nezapomeňte někde peřinu!“ dodala Havlínka.

Vojtík slíbil obé, a povoz jeho se hnul ke skalkám. Jednou rukou přidržoval koně, navyklé klusu, druhou držel mladičkého komedianta, aby mu z vozu nevypadl. Kdykoliv se Vojtík dotknul jeho čela, bylo horké, ale ruce tak studené. Každou chvíli naslouchal, zdali hošík ještě dýchá. Ale už se mu zdálo, že čelo hošíkovo počíná chladnout — už zas zastavil. Mýlil se. — No, půjde-li to tak dál, nedojedeš, Vojtíku, do Loun ani do rána!

Byli zrovna u Lotouše, když Vojtík znova zarazil koně. Tentokrát naslouchal déle než dříve; brzy na srdce, brzy nad ústa hošíkova kladl svou hlavu — všude bylo ticho. Položil ruku na jeho čelíčko — cítil, jak čelíčko mu pod rukou stydne. Patrno, že před malou chvílí přestal dýchati.

„Košíčku malý, ty’s už umřel?“ volal na něj Vojtík.

Pohyboval mu ručkama, zvedal jeho hlavičku, budil jej — nic platno. Mrtvola nezměnila vzezření, leda že každou chvíli byla chladnější.

Jako šílenec prásknul Vojtík do koní, div s ním vůz nezvrátili, a úprkem jel silnicí s vrchu ke Kutrovicům. U samé vsi zastavil.

„Kde jsou komedianti?“ ptal se cestáře.

„Komedianti? — ti už budou kraj světa.“

„Odjeli?“

„Bodejť!“

„Kam?“

„Tady přes Neprobylice, k Velvarům.“

„A nevrátí se už?“

„Nevím.“

„Vždyť tu zanechali své dítě!“

„Můj zlatý, ti se o dítě málo starají. Rozdělili se o zlaťáky, které jsi jim v poledne dal, libovali si, že se tak lehce zbavili jednoho jedlíka, chlapce totiž, kterého jsi před polednem přejel, a zmizeli. Kam jsi dal dítě?“

„Tady hocha vezu zpět.“

„Jak se mu daří?“

„Umřel!“

„Opravdu? — Kde?“

„Po cestě mi zhasnul. Teď věru nevím, co si mám počíti!“

Cestář taky nevěděl rady. Ale po chvíli přemluvil Vojtíka, aby tu maličkou mrtvolu odnesl do Kutrovic k představenému.

„No, já vás poslechnu!“ povídal a vzav mrtvolu hošíkovu do náručí, odešel s ním do vsi. Cestář mu zatím počkal na silnici u koní.

Za chvíli se Vojtík vrátil.

„Nu, vidíš!“ povídal cestář vida, že jde postilion sám, „máš po starosti. Kam jsi dal mrtvolu?“

„Představený mne poslal do pastoušky. Tam se mrtvoly báli. Prosil jsem jen, aby ji tu nechali do zítřka, že sám zaplatím hrobníkovi, knězi, i rakvičku že koupím. Svolili a slouhová ještě slíbila, že ubožáčkovi zazvoní hodinku. Kdož ví, co prý na její děti čeká. A vy, cestáři, dojděte k večeru po práci do Kvílíc na faru a k hrobníkovi. Nebude to zadarmo. Tak, a teď zas dál, koníci!“

A vzav bič do ruky, zaprásknul jím ve vzduchu a za chvíli byl na kutrovickém vrchu. Cestář se za ním díval. Když byl nahoře, kde silnice je rovná jak stůl až do Třebíze, rozklusal své bělouše, vzal trubku a hrál postilionku, jako by vezl pražského arcibiskupa.

V témž okamžiku rozhlaholil se stařičký zvonek kutrovický — ubohému dítěti komediantskému zvonili hodinku.

Vojtík už byl daleko, už to neslyšel. Byl by jistě zastavil a naslouchal — vždyť znění hodinky je poslední vzdech člověka na zemi. —

Druhý den se Vojtík celou cestu ani neohlídnul. Ale přece v ten den se zastavil ještě dvakrát — naposledy. Když dojížděl totiž k Slanému, stanul u mýtnice a vrátil Havlínce peřinu, do níž včera zaobalila raněného komedianta.

„Nu, jak je, Vojtíku?“ ptala se Havlínka.

„Už dobře!“ povídal skoro šeptem a prásknul do koni. Stařena se dívala za ním.

„To nebude pravda!“ řekla; „sic by Vojtík nadělal víc řečí a tvářil by se veseleji. Tomu nevěřím. Však si na Vojtíka počkám, až pojede zpět.“

A čekala naň. Sotva zahlédla jeho žlutý vůz na Lounské ulici, vyšla na silnici. Ale zastavit koně Vojtíkovy nemohla. Vojtík se uhnul s povozem na stranu a ujížděl dál, jako by jí ani neviděl. Jen malou hezkou rakvičku zahlédla ve Vojtíkově budce.

„Aha, teď už vím!“ povídala a odešla do domku.

A na silnici u Kutrovic čekala taky jedna žena na Vojtíka. Té se Vojtík neuhnul. Zarazil koně a podával jí rakvičku. „Ta je krásná!“ divila se, „za takovou rakev by se nemusilo stydět ani panské dítě; což dítě komediantů.“

„Ať má aspoň hezký pohřeb, když život jeho byl tak smutný. Kdy jej odnesete na hřbitov?“

„Zítra ráno!“

„Zítra ráno — škoda, že nemohu toho ubožáčka vyprovodit. A já přece jsem vinen jeho smrtí!“

„Vždyť vy za nic nemůžete, Vojtíku —“

„Ovšem, ale já neměl hrát postilionku!“

A rozevřev opasek řekl, aby nastavila ruku.

„Tu máte na rubáš — tady za hrobeček, tu pro velebného pána a — — zvonila jste hodinku?“

„Zvonila.“

„Tedy vezměte!“

A hrst stříbrňáků jí padla do ruky, div je mohla pobrat.

„Proč tolik, Vojtíku?“ bránila se.

„Jen vezměte! — vy máte děti, já ne. A tady to odevzdejte cestáři. A pozdravujte ještě toho neznámého hošíka, řekněte mu, že jsem mu nerad ublížil!“

Vojtík utřel čepicí oči a za půl hodiny ujížděl Třebízí k Panenské Týnici.

* * *

Uběhlo léto před pošmourným podzimkem a ten zase ustoupil mrazivému větru a vločkám sněhovým. Vše v poli vypadalo jak ve mlýnici, nebe zatažené a hejna vran poletovala po Lounské silnici. Nikdo jich tu neplašil, leda povoz postiliona Vojtíka. Vojtík od té doby, kdy přejel u Kutrovic malého komedianta, zas jezdil pravidelně mezi Louny a Slaným, jako hodiny. Ničeho si nevšímal, na nikoho se neohlédnul. Den byl kratičký. Vojtík jel v zimě ze Slaného ve čtyři hodiny jako v létě — už byla skoro tma, ale on toho nepozoroval. Koníci cestu znají, a Vojtík nemá ve zvyku se po polích rozhlížet. Ať je tma! Z Prahy se stavěla v ten čas dráha přes Slaný a Louny k Duchcovu. Dvakrát nebo třikrát přeřízli inženýři silnici císařskou, lidu se tu hemžilo jako much, ale co je Vojtíkovi po nich. Den co den jezdil kolem nich, ale nevěděl, jak vypadají. Už kladli železné koleje — ať kladou! A po vánocích prý tudy pojede první vlak — ať jede. Vojtík se nestará o takové věci. On má svěřené dva bílé koně a žlutý vůz a dost. Co mu po železnici.

Ubohý Vojtíku!

Uběhly vánoce, a Vojtík časně z rána zas vyjížděl z lounské pošty.

„Tak si ještě prohlídni jednou tu cestu, Vojtíku, kudy jsi patnáct let jezdíval!“ řekl mu poštmistr.

Vojtík se ohlídnul.

„Co bych na ní viděl? — ty holé aleje, ty vesničky kolem — —“

„Nu, jen si to prohlídni přece!“

Vojtík zavrtěl hlavou a jel. —

„Tak se dnes rozlučte s tím krajem, Vojtíku, kudy jste po patnáct roků cesty konal!“ povídali mu na poště ve Slaném.

„Proč?“

„Což vám neřekli v Lounech, že dnes pojede po nové dráze první vlak?“

„Slyšel jsem, ale co na tom?“

„Nevíte, Vojtíku?“

„Nevím!“

„Od zítřka přestanete jezdit s poštovním vozem.“

„A kdo bude jezdit místo mne?“

„Železnice!“

„Já už nebudu postilionem?“

„Ne!“

„A moji koníci?“

„Budou prodáni.“

„A kam já půjdu?“

„Nevíme!“

„Budu propuštěn?“

Úředníci pokrčili rameny. A že byl právě čas k odjezdu, odevzdali mu zásylky, zamkli vůz a druh po druhu podávali mu ruku — jako na rozloučenou.

Vojtík ji přijal a mlčky se ohlédnuv na ty známé tváře, vystoupil na vůz a jel.

Sotva dorazil přes „skalky“, rozlila se po celém kraji čirá tma. Však po vánocích jinak nebývá. Vojtík seděl jako bez dechu ve své budce, hlavu maje skloněnou, ruce zkřížené. Bůh milý ví, co se v prsou jeho dělo.

„Dnes tedy pojede ze Slaného první vlak — snad už je na cestě. A já už nebudu postilionem. Čím budu tedy k stáří? — Žebrákem! Místo trubky hůl, místo koní mošnu! Proč železnici nevystavěli o půl roku dřív! Nebyl bych přejel, usmrtil nevinné dítě!“

A hlava mu hořela, před očima mu vířila ohnivá kola. Vojtík se rozhlédl, kde je. U Kutrovic — zrovna v místě, kde přejel hošíka komediantů. „Tady, kde leží sníh, byla vrstva černého prahu — v něm on ležel bez sebe, zkrvácený! A tam jej pochovali — tamhle na tom tichém hřbitově kvílickém.“

Vojtík se zadíval na levo, kde leží Kvílice… Co to je? — Přes nízkou zeď hřbitova viděti jakési světélko — teď tu zeď přelézá maličká postava v bílém šatě. — Přes pole a meze běží k silnici. Je to dítě — už je tady — je to ten bledý hoch komediantů v rubáši! Vojtík se chvěje, hlavou mu víří nekonečná řada děsivých myšlének, každá má jiný oděv, jinou postavu. Komediantský hošík je už u vozu, sápe se po Vojtíkovi, padá pod kola. Zase se vzchopí, běží podle vozu: „Vojtíku, zahraj mi postilionku!“

Vojtík bičuje koně jako šílenec, aby ujel pronásledování, marně. Hošík je mu stále v patách — zase se octnul pod kopyty koní — Vojtík uhání s větrem o závod. V Třebízi hádají lidé, že se postilion zbláznil. Ale Vojtík vidí jen míhati se hocha mezi koňmi, slyší jen jeho prosebný hlas: „Zahraj mi postilionku!“ Poštovní povoz pádí už přes Panenskou Týnici, z koní se kouří pára, Vojtík vidí tentýž přízrak, slyší tentýž hlas — —

A čím více ten dětský hlas volá, tím zuřivěji Vojtík bičuje koně. Země duní, zmrzlý sníh se drobí pod kopyty koní, jiskry srší pod koly vozu.

„Vojtíku, zahrej mi postilionku!“

Hoj, teď se žene ta divoká honba jako bouře s hor, vůz jede s ohromného vrchu Chlumčanského, div koně neporazí. Dole se třepotá světlo. Tam je domek strážníka železnice. Vojtík bičuje zuřivě své koníky.

„Hoj, zarazit!“ slyšeti hlas od domku.

„Vojtíku, zahraj postilionku!“ úpí hlas za jeho hlavou.

„Stát!“ ozývá se znovu hlas hlídačův.

V tu chvíli vrazili koně na uzavřené zábradlí železnice, že se roztříštilo, vběhli na železné koleje, kde sklesli — s pravé strany ukázala se dvě červená příšerná světla, dunivý hukot — pískání, syčení páry, ale vlak přijíždějící od Slaného nemohl už býti zastaven.

*

Za chvíli věděl celý Slaný o depeši, která telegrafem přišla z Loun: „První vlak, zahajující jízdu na železnici, přejel na Chlumčanské silnici Vojtíka postiliona…“