Veliké dni/Část druhá/XXI.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: XXI.
Autor: Rudolf Medek
Zdroj: MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války II [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 20dd14 [cit. 2016-04-05]. Dostupné online.
Moravská zemská knihovna v Brně
Vydáno: MEDEK, Rudolf. Veliké dni: román z války. 3. vyd. Praha: Jos. R. Vilímek, 1925. 463 s. Vilímkova knihovna, sv. 211. Dostupné online.
Licence: PD old 70

V Jezerné to bylo, kde nastalo veliké shledání celého pluku!

Od počátku války nebylo pohromadě ještě nikdy tolik Čechoslováků-dobrovolníků, jako zde. Přicházela rota za rotou, první, druhá, třetí, čtvrtá, pátá se opozdila někde v Rumunsku, ale přišla posléze také, šestá, sedmá, osmá, devátá, desátá! Později také přišly jedenáctá a dvanáctá rota. Druhý a třetí pluk! Celá brigáda! Ale přece jen ne více, než něco přes tři tisíce bojovníků.

Shledávali se zde známí. Mnozí si psali psaníčka z úseku na úsek, z Rumunska na Dřinu, z Haliče a z Bukoviny pod Kovel, od Tarnopolu snad až pod Rigu. Po celé obšírné frontě od Černého moře k Baltu putovala bratrská psaníčka a hledala československé rozvědčíky.

Mnozí ze známých se zde teprve poprvé viděli.

„Ty jsi tu také?“

„A ty také?“

„Co dělá Praha, Plzeň, Brno, Olomouc, Ostrava, Zvolen a Nitra?“

„Žena a děti?“

„Od kdy jsi ve vojsku?“

Městečko se rozjiskřilo československým životem. Bylo celé bílé a červené.

„Říkají, že celý 41. armádní sbor odmítl jíti do útoku!“

„Ale byl vyměněn 49. sborem. Jsou tam molodci.“

„Kozáci půjdou jistě! Zabajkalci! Potom jsou některé sibiřské pluky! Údarné revoluční bataliony!“

„Nu, budou-li se dobře držet, jistě strhnou i ty ostatní.“

„Materiálu je všude hojnost… Ale nás vybavili pramizerně.“

„Snad ještě něco dostaneme…“

„Naše rota má ještě zimní oděv. A je konec června! Pečeme se ve vatovaných kalhotách a v huňatých čepicích…“

„Dostaneme prý všichni helmice…“

„I čerta dostaneme…“

„Chodí tu plno agitátorů. Rozdávají bolševický časopis „Pravda“. Jsou tam asi pěkné pravdy…“

„V druhém gardovém sboru jsou prý samí bolševici. I důstojníci! Odtud je pověstný kapitán Dzevaltovskij…“

„Pěkný sbor… gardový!“

„Viděl jsi Kerenského? Projel tudy automobilem dnes dopoledne. Je chudák celý uštvaný… Přece zbubnoval ten nástup…“

„Všude se nastupuje. Ve Francii, v Italii… Má to býti generální útok spojenců.“

„I Rusové budou prý útočit na celé frontě… Bude to mela…“

„Jsou zde Belgičané. Celý oddíl pancéřových aut. Naši s nimi mluvili. Chtějí býti do týdne ve Lvově.“

„Také nějaké Francouze jsme viděli. Jsou prý to důstojníci generálního štábu…“

„Byl’s dopoledne na meetingu? Mluvil Horáček z Rybářovy roty. Pěkně mluvil… Zemljáčkové byli nadšeni…“

„Jen jestli je to nadšení již zase nerozešlo…“

„Byly to tisíce lidí! A naslouchali všichni s vyjevenýma očima a s otevřenými ústy velikou zvěst o československém vojsku. Můj bože, s těmi lidmi bylo by možné v určitých okamžicích dobýti celého světa…“

„Snad. Ale tito lidé dovedou také v určitých okamžicích všichni do jednoho zradit celou Rus, svoji vlast.“

„Někdy jsou mi velmi protivni. Ale jindy je mám hrozně rád…“

Rybář s Březou se procházeli po hlavní cestě a nemohli se vynadívat na své lidi.

„Přece měl pravdu Budecius. Čekáme ho každou chvíli. Bude to krásné, Březo! Jen lituji, že tu není s námi Vít,“ řekl Rybář zasmušile.

„Ale snad tu nezůstaneme dlouho civět,“ prohodil myslivec trochu mrzutě. „Německé aeroplány každou chvíli bombardují zde nějaký objekt. Jaký by mělo smysl, dáti se od nich rozbíjeti před bojem, tak zbůhdarma! Hle, pan Kódl je tu též. Pojďme, dá nám svoje „kafe“.“

Ano, byl tu též pan Kódl.

Měl před jakousi velmi slušnou chalupou obrovský hrnec, který jistě někde ukradl, takový solidní prádelní hrnec, plný černé kávy. Rozdával zdarma kalíšky — koho dobře neznal, nebo se mu zdál mladým ještě a nezasloužilým vojákem, resolutně odmítal:

„Kouknou vodprejsknout, voni syčáku. To si musej dřív zasloužit vod pana Kódla svůj hrníček. Až budou mít po nástupu, tak přijdou. To je pro starý roty vod prvního… To by muselo bejt hrnců, abych napojil celou brigádu. Dou, dou, pane Rybář,“ zvolal pojednou vesele, uzřev známého důstojníka. „Tohle jsou moji páni, ty cucáku,“ řekl k mladíčkovi, který se lačně díval na kávu.

„Daj mu, pane Kódl. Toho znám. Je to sirotek…“

Nebyl to ovšem sirotek a Březa ho neznal, ale pan Kódl mu dal zato pořádný hrnec. „Jak se tady vzali?“

„No, snad nemyslej, že bych tam byl vostal, v tom kyjevským hajzlu? To maj tak: teďka jsou ze všech těch chlapů, co vodjakživa nechtěli v Kyjevě do vojska, samí socialisti a bolševici. Že prej bude a musí bejt mír. Já bych je, ty trhaný…! Mír! Já bych jim dal mír!“

„A co jejich bárin?“

„No, přijde za mnou ještě. Je tam zatím někde u pana profesora!“

„U kterého?“

„U pana Masaryka, v Petrohradě. Však tam nemají co do huby. Vezl jsem tam buchty panu profesorovi. A trochu mouky…“

„To koupili?“

„Koupil! Na mou duši! Chtěj kafe?“

„Chceme. Tak co říkali ranní přehlídce zdejších rot? Jak se jim líbil Čeček?“

„No, je to fešák. Tak von nás má tady z prvního pluku všecky pod komandem?“

„Zatím. Bude velitelem prvního batalionu. Starý Trojanov konečně dostal všecky svoje děti do kupy. Je to dobrý komandýr!“

„No, a kdy jako to už začne? Copak já tu budu do smrti vařit kafe?“

„Jen ať jim do toho hrnce Němci nehodí nějaký knedlík, pane Kódl!“

„Já bych jim dal, syčákům!“

„No, a s panem Syrovým už mluvili?“

„Jakby ne? Mluvil. I s panem Husákem, Voženílkem, Vašátkem, Kašparem. Já se znám i s druhým a třetím plukem, s panem Gajdou, Kopalem, Demským, Vobrátílkem… Jo, pane, a mně taky zas všichni znaj… A báťušku, pátera Němečka viděli? A to von, můra, přijel asi pochovávat. Raděj dyby si tam vostal. Kluci se ho beztoho vo to prosit nebudou. Co je to platný: všichni jsme vodsouzený žrát jednou hlínu. Dnes ty, zejtra já. Jaký fraky! A vojna je vojna.“

„Lepší spravedlivá vojna než nespravedlivý mír. Lepší čestná smrt než bídácký život,“ prohodil jako pro sebe Rybář.

„A vědí, kdo tu taky je? Hádaj! Indián Hořčička. Dělá dolmeče jednomu Francouzovi s bradkou. S tím je legrace! Vůbec je tu hromada známejch!“

„Ten Francouz je taky jejich známej?“ dobíral si siláka Březa.

„I dou!“ řekl Kódl a silně se zakabonil.

„Tak na shledanou v ohni!“ řekl Březa na odchodu.

„No, nebojej se, že mne tam neuviděj!“ odsekl athlet a rozdával dále svoji kávu.

Oba důstojníci ještě zaslechli, kterak se tam s kýmsi vadí.

„No, voni sou taky takovej jeden libovej. No, turnaj…“

Rota byla zatím ubytována v několika chalupách. Ale v těchto chalupách byla s dobrovolníky úplně opilá radost a každou chvíli jásot až nepříčetný.

„Výborní hoši!“ řekl Rybář ke svému druhovi. „Ani nevědí dosud, že budou přejímati polozničené zákopy po Finech, kteří jsou zcela demoralisováni. Naši rozvědčíci přinesli truchlivé zprávy odtud. Bude nutno vše přiváděti znova do pořádku. Ti chlapi se tam bratříčkovali s Němci. Ručím za to, že nepřítel tam zná každý kámen z našich posic.“

„Je to úžasné,“ děl s pohnutím Březa, „do čeho jdeme! S hlediska vojenského — nevím, snese-li to vše kritiku. Vždyť nemáme ani dostatek výzbroje, ani slušný výstroj, nemáme cvičených oddílů kulometných a také v masse jsme vlastně ještě nepracovali. Zákopy jsou tedy zničené, jistě tam není ani dostatečných střílen, kulometných hnězd, ani munice. S artilerií se neznáme, musíme se teprve seznamovat. Ba, je i nedostatek map… Inu, revoluční vojna. A přece, vím, že duch těchto lidí je nepřemožitelný.“

„Je to jediné, co máme,“ odtušil Rybář.

K večeru se roty seřadily na hlavní cestě. Hle, jaký obraz! Celý pluk s hudbou… Na sta a sta roznícených tváří, žhnoucích radostnými ruměnci. Pluk se dal na pochod.

Náhle nesmírný jásot naplnil vzduch, a nesl se daleko celým krajem.

Hudba a písně, rota za rotou, každá svoji zamilovanou.

A pojednou všude se objevily bíločervené praporce.

Každá rota svoji korouhev! A na bodácích jednotlivých vojáků opět a opět praporce.

A nyní již celý pluk jediným ohromným hlasem zpíval:

Šablenka brušená
to je moje žena,
ona mne vyseká
až bude potřeba!

Neumrem na slámě,
umreme na poli,
a keď s koňa spadnem,
šablenka zazvoní!

Jako ostnatý drak tak pluk se šinul živě ku předu, přelézaje vrchy a vina se údolím. Stmívalo se. Nadcházela kvapem noc.

S nekonečným údivem vítali toto vojsko ruští vojáci. Cosi se hnulo i v těch nejzarytějších… Usmívali se a mnozí i žehnali.

Celé zástupy stály tu u vchodu do vesnic, jimiž pluk procházel. Dívali se tito širokolící lidé s rozevřenýma očima, němí a užaslí povětšině, a když pluk se vzdálil, mlčky zacházeli do svých baráků.

Konečně přešel celý pluk chatrný most přes řeku Strypu. Byla již značná tma. Ale byla vlahá, červnová noc, plná podivného kouzla. Vonělo žito, voněla země. Cikády zpívaly, a někde i pták tíkl v křoví.

Vstoupili do vesnice, zpola vypálené. Byla to Cecová.

Zde zůstal štáb, telefonisté, sanitáři. Odtud nastoupily roty tiše cestu do zákopů. Vyměňovaly třináctý finský pluk. Vojáci tohoto pluku se na ně dívali s nenávistí.

Měli odevzdati střelivo, ruční granáty, kulomety. Ale nebylo tu ničeho.

Všecko prý znamenití Finlandci zakopali. Kde, nikdo nevěděl. Zákopy byly na mnoha místech sesuté a zavalené. Kulometů není vůbec.

Finlandci odcházejí s úsměškem na rtech. Tu a tam některý šeptne:

„Austrijci jsou dobrý lid! Bratřili jsme se s nimi. Vodky i tabáku donesli.“

Ach, ano, donesli a vše důkladně prohlédli. Ušetřili si svých patrouill.

Konečně celý pluk stojí v přední bitevní čáře.

Roty zaujaly svá stanoviště, hlídky byly vystaveny v předu, v zadních liniích umístěny zálohy. Na levo stojí druhý pluk. V záloze stojí roty třetího pluku.

Je noc.

Naproti stojí nepřítel. Mohou ho jen tušiti, ač hvězdy osvěcují z části obsáhlé pole mezi nimi a jím. Jeho hlídky jednotlivě střílejí z pušek.

„Jsme tu zcela bezbranní, v první linii,“ zašeptal Horáček komusi ze svých druhů.

„Zítra dostanete ruční granáty, kulomety, střelivo… A dnes — máte aspoň bodáky a přece pár patron,“ zahučel Březa, jenž stál za nimi. „A potom nezapomeňte, že nepřítel o nás dosud neví. Myslí, že tu jsou ještě Finové. Doufejme, že nebude znepokojovati. Záhy mu dáme svoji navštívenku sami… Jen klid, bratři!“

Horáček procházel ještě dlouho úsek celé roty.

„Jen klid, bratři!“

Leč této noci nikdo zde nespal. Nebyli ještě mnozí a mnozí uvykli tomuto podivnému pocitu: vězeti beze zbraní před očima nepřítelovýma, vydáni na pospas náhodě. Ale věřili přes to všichni v ono české štěstí, jež bylo s nimi od počátku války.

Ani důstojníci nespali. Našli si zemljanku, kde se povalovalo několik čísel bolševické „Pravdy“ na vrtkavém stolku. Rozložili mapy a při titěrném světle svíčky se sklonili nad ně a studovali.

„Tedy zde je to: Od Jozefůvky přes folwark Cecůvka až k Pochrebcům. To je náš úsek brigádní. Zde je nepřátelský dominující massiv: Mogila! Kota 392. Odtud nás ovládají,“ řekl Březa. A Rybář dodal jako pro sebe:

„Toto městečko je Zborov!“