V zimním slunci/Staroselská romance

Šel pan hrabě, vyšel z boru
na sedláka na Krákoru;
on mu příliš hlavu zvedal,
mnohou noc mu spáti nedal.

Přes kameny, přes hrboly
Krákora tu oral v poli,
podle kravky mladou ženu
u pluhu měl zapřaženu.

Šel pan hrabě po úhoru,
žena hledla na Krákoru;
on jen řekl: »Uhlídáme —«
»»Stůj!«« — vzkřik' hrabě, »»selský cháme!««

Krákora řek' zvolna : »Ouhy!« 
povytáh' se jak byl dlouhý,
mladá žena na pluh sedá:
byla jako plátno bledá.

»Pane hrabě, dobré ráno —« 
»»Z panského tu přioráno!«« 
»Pane hrabě, — na tom svoru —«
Bič zved' hrabě na Krákoru.

Žena jako přimražena;
ruka klesá napřažená:
»»Kdes pak, chlape, vzal tu holku?
toť jsi zrovna s dáblem v spolku!

Trochu bledá, — inu k duhu
nejde jí to při tom pluhu,
škoda je jí, — tisic šotků!««
Sedlák pevněj' svírá otku.

Hrabě všim' si jeho pěsti:
»»Hezká žinka, — tvé to štěstí!
Odpouštim ti,«« — dodal temně.
»»Pošleš ji dnes večer ke mně.«« —

Otka krouží napřažena...
Nezabiješ! — vzkřikla žena,
vyskočila před Krákoru. —
Střelná rána houkla z boru.

Žena vzkřikla: Kriste pane! —
»Kletá rána! — Pane tcháne,« 
— »»Selský blázen, na mou věru —«« 
»fořt vám střelil vaši dceru.«