V poddanství vladyckém/II

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
V poddanství vladyckém
Josef Braun
◄ I II III ►
Údaje o textu
Titulek: II
Autor: Josef Braun
Zdroj: Přítel domoviny. Časopis pro zábavu a poučení. Ročník III., číslo 3. Praha : Edvard Beaufort, 1887. s. 85–95. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Když nazejtří se Suchdolské tvrze a s Vysockého kostelíka rozléhalo se večerní klekání, pospíchal blátivou, úvozovou cestou od Suchdola k Vysoké muž nevysoké, střední postavy.

Vizte, an chutě vykračuje nedbaje bláta. Tmavé široké spodky, harasové punčochy, dlouhý, zelenavý kaftan, pod nímž něco ukrývá a kolárek, svědčí o člověku ne sice poddaném ale přece ne popanštilém. Obličej v prvních letech mužství svědčící a při tom mužně vážný, s výrazem nevyslovitelným a v časech těch, kdy obyčejně bylo vídati tváře ztupělé a zbědované anebo zhýřilé, vášněmi a nezřízeným veselím znamenané, také málo komu pochopitelným; tmavé, jiskrné oči, zvyklé všeho si všimnouti, čelo vysoké a zachmuřené — vše to svědčí o člověku zvláštním, jakým skutečně byl Michal Pech, písař pana Jana Popela z Vesce a na Suchdole.

Tento, chtěje aspoň v něčem před zemany sobě rovnými panstvu „velkému“ se přiblížiti, měl stále ve svých ač dosti skrovných službách písaře. Když přede dvěma lety i Rašovice byl nucen prodati, tak že mu už jen jediný Suchdol zbyl, přece písaře podržel. Mělť tento ovšem pramalou službu a práci, ale za to bylo mu začasté snášeti libovůli a rozmary zemanovy.

Proto málokterý na Suchdole od Havla do Jiřího[1] dodržel, a téměř všickni tvrz za doby noční opustili z obavy, že pan Jan je po dobrém nepropustí. Ze všech nejdéle tu byl Michal Pech a to proto, že mu bylo líto opustiti panu Mandalenu, druhou manželku pánovu, milou a jemnocitnou, jížto pomáhal snášeti zlý osud. Často raději sám místo ní, provinila-li se čím v očích páně, postavil se před rozzuřence, sám se vinným býti prohlásil a trest podstoupil. Mezi lidem kolovaly o něm divné pověsti, a zejména jediný šel hlas, že pan tvrzní písař je nějakým tajným Bratrem. Tajným proto, poněvadž Dobřenský pán hlásil se k starému vyznání podobojí a pan Popel k luterským. Pan Popel na vyznání Dobřenského, a tento pak na Popelovo nelibě se dívali; oba však jednotvárně nenáviděli Jednotu Bratrskou. A že to bylo v čas kdy páni i nad svědomím poddaných svých panovati chtěli, prohlašujíce, čí panství, toho náboženství, musili na obou zbožích ti, kdož duchem i srdcem k Jednotě Bratrské lnuli, pečlivě s vyznáním svým se ukrývati. Vždyť chodí tento pan písař vždy sám a sám, ani na okamžik nerozjasní čelo, a pak stalo se nejednou, že potkali jej v polích, an v knize jakési o veliké sponě a kovaných rozích říkal!

Tolik mohu na jisto postaviti, že pan písař byl syn měštěnína Kutnohorského, dolováním schudlého, a že zúmysla, ač nejeden z jeho přátel šašky sobě proto z něho strojil, na venkov se uchýlil.

Hodnějšího pana písaře na všem okolním zboží nepamatovali. Nehrál v kostky, netoulal se v krčmách, nefrejoval, a co nejhlavnějšího — poddané nejen že netýral, ale je co možná před svévolí pánovou chránil a tímto sobě daného práva od poddaných lýtníků vybírati, nikdy neužil.

Hle, všecek na punčochách poblácen již dochází dědiny Vysoké, kdež pak přímo zaměřil do první chalupy. To k Záhorovům!

Bobeš, prodlévaje u nuzného lože své matky, která před chvíli usnula, velice se návštěvou tou překvapil a z počátku pramálo potěšil. Vždyť to snad posel od pana Popela!

Příchozí něco málo po té holé bídě se porozhlédnuv a spící uznamenav, zticha, by jí nevzbudil, pravil k Bobešovi: „Mám s tebou o čemsi promluviti, pojď ven! Však dříve přijmi ode mne z dobré vůle a poctivého úmyslu toto. Zaslechnul jsem o vaší nouzi a proto s paní Mandalenou jsme to sehnali.“

A při tom položil na stůl notný uzel, z něhož na překvapeného Bobeše dva veliké pecny bílého chleba a půl jelení kýty slibně se usmívaly. Pak oba vyšli ven, kde již byl se uhostil temný soumrak. Nebe bylo zataženo tmavými mračny, mezi nimiž toliko v dáli, za Sedlovem, úzký, sinavý pruh se kmital. Vítr na Vysoké divě šuměl a nelítostně na kalenci Záhorovy chalupy potrhané došky rozdíral.

Pan písař, povšimnuv si toho, zahovořil: „Slyš, Záhoro, jako ten vítr neušetří ani posledního majetku tvé rodiny, tak jest i můj pán. Musím už do tvrze, aby se po mne nesháněli, a proto ti řku krátce, abyste se tu měli na pozoru před naším pánem vladykou. Dnes Bůh ví za jakou příčinou, prodléval u nás zdejší rychtář. Jda po nádvoří mimoděk ledacos jsem zaslechl co si s panem Janem povídali. Slyšel jsem tvé jméno a i to, že rychtář pánovi vyprávěl, která jsou tvoje pole. Nevím mají-li, a co mají v úmyslu. Slyšel jsem kolikráte o osudu tvého otce a kolikráte z duše jsem ho politoval. Snad jsi ty také takový, a proto tě časně varuji, abys, na pozoru se maje, sebe nepřenáhlil. Pamatuj, že jsi jen, pravím ti, jenom poddaný.“

Po těch slovech žasnoucímu Bobeši ruku stisknuv, rychle odkvapil.

* * *

Usednuv opět k posteli své spící matky a hlavu do dlaní ukryv, Bobeš přemýšlel o podivných zprávách šlechetného hostě. V tom jím projela hrozná myšlénka.

Ona dosud nepřichází.

„Aby tak — —“ ani neodvážil se domysliti. „Vždyť nebožtík otec by nad tím v hrobě obrátiti se musil!“

Něco jej vší silou pudilo ven, tam dolů — — Pohleděv na matku a přesvědčiv se, že pokojně spí, vyšel ven a jako šílený hnal se cestou necestou k Suchdolu.

„Pospěš si Záhoro, pospěš, sic ti zavrou u tvrze branku! Je tam tvá modrooká sestra. Ta jistě panu vladykovi udělala. O kterak s ní laškoval, když před chvíli si ji tam uváděl! A ona šla jako beruškal“

Kvapně se ohlednuv, Bobeš v šeru rozeznal postavu napilého Suchdolského sedláka Hály, jenž kráčel dále do vsi.

O kterak se ubožák zachvěl, div že pod ním nohy neklesly! Ale v tom okamžení již se sebral; po vší útrobě rozlil se mu hněv, nenávisť i hořkosť nevyslovitelná. Již na poslední slova písařova ani nevzpomněl. Ano, půjde do tvrze vyrvati sestru ze spárů tomu prostopášníku, byť při tom zhynouti měl!

V divokém běhu, sotva nohama se dotýkal rozmoklé půdy — konečně! — již jest u příkopu, již jest na lávce — — a již vrazil do branky. Leč běda! Těžké dubové dvéře pevně uzamčeny! Pozdě, pozdě. — —

Bobeš zoufale zaúpěl. Ani bolestí nedbaje, jal se bušiti pěstí, jakoby železná byla, až prudké nárazy daleko se rozléhaly.

„Pustá láje!“ ozvalo se po malé chvíli uvnitř, těžký zámek zaskřípěl a před Bobešem stála vysoká, ramenatá postava. Bobeš dobře jej poznal — toť sám pan Popel.

„Jdu si pro sestru!“ zahřměl na vladyku.

V tom pak již rytíř za hrdlo jej chopiv táhl do nádvoří.

Darmo Bobeš se mu bránil. Brzy byl spoután na rukou i na nohou.

„Naučím tě, pse, jak mne, rytíře, máš ctíti!“ řval pan Jan.

„Dolů s ním!“ kázal čeledi, „a svažte jej do kozelce!“

„Jsem poddaným Dobřenské vrchnosti! Nemáte zde ke mně práva!“ zaúpěl Bobeš, ale námitka jeho byla marna. Bylť vladyka mezi tím se již ubíral hřmotnými kroky nahoru do mazhauzu,[2] aby povečeřel. Tam již nad připravenými jídly seděla paní Mandalena — rozená z Bělčic, teprve od pěti let zemanka na Suchdole — i písař Michal Pech, jemuž u stolu pánův místa popřáváno. Na sličné ale drobet utrápené tváři statečné paní zakrýval teď mrak těžké starosti i jakési obavy tklivý výraz tichého odevzdání se, jenž obyčejně po ní se rozhostíval, dodávaje vzhledu paní této nevýslovného kouzla pro každé srdce, které dovedlo zachvěti se i pro cizí utrpení. Písař pak byl v této chvíli o něco více vážnější a zachmuřenější než jindy. Před tím, než pan Jan do mazhauzu vešel, o něčem důtklivě a tiše mezi oběma promlouváno.

„Vítáme Tvoji Milosť, bezděky dobrý,“ podle obyčeje pozdravil vladyku Michal.

„Však už dychtivě čekám,“ pravila paní Mandalena, „dnes tu je zvláště něco pro tebe, pane choti. Viz“ — dodala, ukazujíc na několik velikých konvic, — „to náš Michal dostal z Hory od přátel a postavil na náš stůl. Věru, pravá mělničina. Připij na villikum!“[3] Panu Janovi v očích zajiskřilo. O mělničinu ani nezavadil už dobrého čtvrt léta. Nedal se dlouho pobízeti a vyprázdnil jednu konvici takřka jedním douškem. Při jídle pak už pil velmi málo. Spozorovavše to Michal a paní, významně na sebe pohleděli. Věděliť, že kamsi má ještě po večeři zaměřeno a proto že nechce píti přes míru.

I jali se jej svorně pobízeti do milé mělničiny, takže, rytíř v duchu snad odloživ vykonání zamýšleného plánu, povolil. Vždyť to byla pravá, „vyleželá“ mělničina! Jedna vášeň druhou přemohla.

Říkali staří: Člověka při víně poznáš. Na panu Janovi v ten způsob se plnilo, že pil prudce a mnoho, v doušcích nehorázných — zrovna tak, jak užíval všech ostatních rozkoší tohoto světa. Což pak již dbal na konec této chvíle, jakož i na konec všech těch cest vášní a hříchu, po nichž bezstarostně a vesele kráčel!

Účinek prudkého pití se dostavil velmi brzo. Široká, stopami vášnivého života zřejmě znamenaná jeho tvář zbrunátněla a netrvalo dlouho, kdy pan Jan přebrav natáhl se, po svém nepříliš rytířském zvyku, pod stolem. Bylť úplně bez vědomí.

Zdálo se, že právě toho písař a jeho paní chtěli dosíci; neboť Pech, zdvihnuv se se svého sedadla a skloniv se k rytíři, jal se bez všech okolků prohledávati mu šaty. „Díky Bohu,“ zaradoval se, našed v pánovu záňadří veliký klíč, jejž paní zemance ukázal. „Však jsem dobře viděl, když ji do rohové komnatky uzavíral a pak klíč za ňadra pečlivě uschoval. Lituji, že tímto způsobem jsme jej dosáhli, ale jinak nebylo možno a nebezpečí pro dívčinu příliš veliké.“

„Ta ubožka se asi zaraduje.“

Pak vyšel ven.

Krátce potom z branky Suchdolské tvrze vyšedši, k Vysoké noční tmou ubíhala ženská postava.

*

Když z večera Bobeš Záhora v neblahém tušení vykročil z chalupy, ani z daleka mu nepřipadlo na mysl, že někdo s hořejší strany by byl opatrně se plížil k stavení. Byl to jistě člověk zlých zámyslů. Vida Bobeše se vzdalovati, potichu se zasmál a sám k sobě promluvil: „Chlape, jakoby tě sám ďábel mně s cesty uklidil. Teď budou aspoň samy doma a mohu směle — — Jak by se ten Suchdolský rozkatil, by věděl, že jsem já napřed rybník mu vypálil. —“

I ubíral se beze všech okolků k chalupě, ve které stařena, odchodem Bobešovým vzbuzena, udiveně kolem sebe se rozhlížela. V záři malého kahance rozeznala, že jizbice úplně je prázdna. Kde přece jsou?! A což to na stole? Toť kýta a pecny pěkného chleba. Sám Bůh ví, jak se to sem dostalo!

V tom kdosi vešel.

Stařena ulekla se na smrť — poznalať dobře toho škůdníka zlolajného — rychtáře Pýchu, s jizlivou, rozšklebenou tváří.

Příchozí, rozhlednuv se, „hromobitně“ zaklel. „Holubička pryč, pán si pospíšil, aby mne předešel — — —“ pomyslil si. Chvíli upjal jedovatý svůj pohled na stařenu, která na loži se vztyčila a proti němu mimoděk vyzáblé skostnatělé ruce vztahovala. Pak pohlednuv na stůl drsným hlasem vzkřikl: „Rci, jak to jsem přišlo!“

„Sám Bůh ví!“ zašeptala stařena, zuby jektajíc.

„Ne Bůh, ale ďábel!“ rozkřikl se rychtář, „však už vím — ty čaruješ! Jsi čarodějnice!“

Stařena beze slova klesla zpět na lůžko.

„Aha, smál se jizlivě Pýcha, „ďábel tě činí malomocnou! Však znám dobře Kladivo![4] Na martě[5] vyznáš!“

Třikrát rukou před sebe křížem zamávav přiblížil se k loži a omdlelou stařenu uchopiv vynesl ji z chalupy v noční chlad a temno.

„Přišel jsem pro mladou a nesu si starou!“ vztekle se zachechtal a hřmotně za sebou bouchnul dubovými dveřmi jizbice. — — —

  1. Tehdejšího času všecky služby, ať duchovenské, či kantorské nebo písařské od Havla do Jiřího a naopak se pronajímaly.
  2. Veliká, prostranná síně, v níž se jídávalo.
  3. Na přivítanou.
  4. „Kladivo na čarodějnice“, kniha ve středověku a v I. pol. nového věku obecně známá, jejíž listy skropeny slzami tisíců a tisíců nevinných odsouzenců pro čáry. Hlavním jejím původcem byl inkvisitor Jakub Sprenger.
  5. Na martě, t. j. v mučení.