Výbor z Květů zla/Vzhůru!

Nad hory nad doly, nad vody, nad bory,
nad řeky, jezera, nad moře hladinu,
nad mraky, nad slunce, v étheru končinu,
nad sféry hvězdnaté, prostorem v prostory

Se neseš, duchu můj! vždy dál, vždy výš a výš!
Jak plavec mistrný, když opíjí ho vlna
(ó! rozkoš nad slovo a mužné síly plná!),
rád brázdíš hlubokou tu nekonečna říš.

Výš zemských výparů, dech nákazy kde vane,
se vzhůru povznášej, v tom zdroji noř se, myj,
kde vzduch je nejčistší, ten božský nápoj pij,
ten oheň křištálný, jenž v jasných sférách plane!

A vzhůru nad nudu a kruté bolesti,
jež k zemi mlhavé vždy táhnou duši lidskou,
jak šťasten, křídel svých kdo silou elastickou
v ta pole zářivá se může povznésti!

Kdo můž svou myšlenkou se volně dáti v lety,
jak ranní oblohou se skřivan nese výše,
a vznesen nad život kdo porozumí, slyše
i němou mluvit věc i hovořiti květy.