Výbor z Květů zla/Pád pyšného

To bylo v době té, kdy bohosloví kvésti
a v nové rozkládat se jalo ratolesti.
Tu doktor veliký, ba jeden z největších,
— on doved’ proniknout až na dno duší zlých,
on doved’ otevřít i srdce zatvrzelé,
on cesty nacházel, jež k nebi vedou, smělé
a dosud neznámé (on první po nich šel,
dřív snad jen duchové, co prosti hmotných těl)
— jak závrať chopí tě, když stoupáš výš a výše,
tak zvolal v ďábelské on rouhaje se pýše:
»Ó Jezu — Ježíšku, já jsem tě povznesl!
Bych proti tobě vstal, aj, jak bys poklesl!
Z té velké slávy, rci, co potom ještě zbude?
Ty sám? Ach, na posměch jen nedochůdče chudé!«

A hned v té chvíli mu se rozum zakalí,
to slunce zářící se rouškou zahalí.
Ta hlava věhlasná, — teď chaos v ní se hostí,
jež byla jako chrám, chrám plný nádhernosti
a plný pořádku a hojný na poklady...
Teď noc a mlčení se rozšířily všady
tak jako v sklepení, když klíč je zahozen.

Jak němá tvář on šel, šel městem, z města ven
a bloudil cestami jak předmět neživý,
jak veteš špinavá, jež tlí a práchniví;
on kráčel nevěda, zda zimou jde či letem,
a na zábavu byl a na posměch byl détem.