Výbor básní (Frič)/Matka z lidu

Tam naproti Kokořínu
    leží v rumech kostelík,
v jehož temně-pustém klínu
    pohřben ležel pacholík.

Tenkrát, když pro pacholíka
    kopali ten věčný byt,
stál tam v stínu kostelíka
    tajný smutný svědek skryt.

Na bidélku dvě družičky
    nesly malou truhličku,
jakoby dva andělíčci
    k nebi nesli dušičku.

A ty dívčiny se smály,
    byly kvítím zdobeny,
a když hrobík zasypaly
    šli dál — květů zbaveny.

Čí jsi bylo, dobré dítě,
    že tu žádný neplakal?
což ani nepohřeší tě
    ten, co tobě život dal?

Což se divím! vždyť i ráj můj
    taky tak byl pochován,
když jsem spatřil drahý kraj svůj,
    jak byl k hanbě přikován.

Když ho láska, sláva kladly
    s hrozným smíchem do lůže,
tu můj lid a klid můj svadly:
    kdo jim z hrobu pomůže?!

A když vzkřísit není dáno,
    proč tu nikdo nepláče? —
Světy hynou! — nevídáno
    hocha, lidu — tuláče! —

Nedovoláš se víc tónů
    jednou shaslých minulých;
nevyžehná bol Siónů
    v hroby věčně sesulých.

Skryj se, tam se kdosi blíží,
    ať tvé slze nevidí -
Aj, to žena; co tu tíží,
    že utíká od lidí? —

Jako lvice, skoro letem
    od chatek tam ubíhá,
když zanáší kořist dětem,
    ledva stín ji dostíhá.

S pláčem volá děcka svého:
    „Kde jsi, moje poupátko?
Vyrvali tě z klína mého;
    ozvi se, mé kuřátko! —

Ty jsi zdřímlo jen, mé dítě,
    bledým strážcem zlíbané,
a ti zlí snad pohřbili tě,
    z náruče mi vyrvané! —

Tu jsi, tu, můj pacholíčku,
    nebudeš tu do noci;
zdrž jen chvílku svou dušičku,
    já ti přišla k pomoci.

Ta zem těžká ti být musí,
    viď, mé zlaté děťátko?
a ta rakev, ta tě dusí —
    viď, mé drobné robátko!

Ale již tě matka tvoje
    v náruči své ohřeje;
probudí tě srdce moje,
    a tvá duška okřeje.“

Jako žebrák, když odkryje
    zlato, perle, poklady,
lačným strachem v zemi ryje,
    mžikem shází hromady:

Tak tu žena dohrabala
    mžikem se až k dítěti,
a když rakev vykopala,
    ustala již kvíleti.

Strhla víko — v náruč skryla
    mrtvé dítě milené;
chladné tělo dechem zhřila,
    myla oči sklížené.

Aj, a ústa ulíbaná
    počala se usmívat,
a ta očka zadychaná
    počala se otvírat.

A když dítě matku zlatou,
    jako v spánku spatřilo,
tu se jiskrou v duši zňatou
    z tvrda spánku zbudilo.

Jaký ples to! — poutník ale
    při tom hořce zaplakal;
rychlým krokem odtuď dále
    v šíré kraje utíkal…

Jeho národ osiřelý
    proniká mu útrobu;
toho snad už nevyželí
    žádná matka ze hrobu!