Vánoce

Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.

Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťaly,
rampouchy se střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.

Zem jak by liliemi zkvetla,
kam sníh paď, tam se zachytil;
Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla
a v nebi hvězdy rozsvítil.

A staré písně v duši znějí,
a s nimi jdou sny jesliček
kol hlavy mé, jak ve závěji
hlas tratících se rolniček.

Můj duch zas tone v blaha moří,
vzdech srdcem táhne hluboce,
a zvony znějí, světla hoří —
ó vánoce, ó vánoce!

(Co život dal. — V Lumíru r. 1875.)