Utečenci

Voda jak svítí,
kroupy se řítí,
blesky jak září,
pěna se vaří —
      dál!

Vichr lká, zvučí,
z hloubi hrom hučí,
hvozd k zemi se kloní,
z kláštera zvon zvoní —
      dál!

Jak moře jest země,
v troskách chví se temně
pták, člověk i plaz
před bouří prchli v ráz —
      dál!

„Člun s jednou plachtou jede,
má plavčík tváře bledé;
jistě by byli smělí,
kdo nás by stíhat chtěli“
      hovoří.

A ona: „Veslo chyť v spěch
a opusť čile břeh!“ —
Však v divé krupobití
se kule v sled jim řítí
      po moři.

S ostrova, věže, skály,
mrak jako maják v dáli,
ztlumené hromu třeskem
v chvat dělo rudým bleskem
      zahoří.

„Nemáš strach, nemáš strach?
Vidíš? Slyšíš? — Po vlnách
v moře bouřném hlaholu
neprcháme pospolu
      na svobodě?“

Plavčíka plášť oba kryl,
srdcí takt jim v souzvuk bil,
rty se chvěly sladkou zvěstí
hrdým slibem lásky, štěstí
      ve pohodě.

Ocean co v burácení
jako hory u vlnění,
zvedal se a padal teď
prchal a se tříštil v změť
      po náhodě.

U bledé vrátné v dvoře
podhradí, v srdci hoře
ženich s hanby city
honicí jak sbitý
      stojí pes.

Na cimbuří v dešti,
jak duch, jenž smrt věští
otec, tyran šedý…
svár vln v jeho bědy,
      zdá se, kles’.

Kletby hlas jen lítě,
jaká stihla dítě
za poslední dcerou
nejdražší — — v noc šerou
      dál se nes’.