Utěšené povídky pro naši milou mládež/Neubližujte ptáčkům!

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Utěšené povídky pro naši milou mládež
Stanislav Řehák
◄ Buďte svorni! Neubližujte ptáčkům! Neposlušná Anežka ►
Údaje o textu
Titulek: Neubližujte ptáčkům!
Autor: Stanislav Řehák
Zdroj: ŘEHÁK, Stanislav. Utěšené povídky pro naši milou mládež. Praha: Jos. Mikuláš, asi 1884. s. 19–24.
Licence: PD old 70

„Petře, pojď, projdeme se trochu!“ pravil jednoho svátečního dne otec ku svému desítiletému synkovi.

„A kam půjdeme, tatínku?“ tázal se Petr.

„Podíváme se do háje. Uslyšíme tam líbezný zpěv ptactva, pocítíme příjemnou vůni květin, uzříme čilý život rozmanitého tvorstva.“

Petřík velmi rád chodil do boží přírody, tím raději šel nyní s otcem do příjemného háje. Radostí skákal jako bujné kůzle. Hned byl ustrojen, aby jen už vyšli.

Za malé půl hodinky došli hustého hlohového plotu, jenž vroubil celý háj. Všedše úzkým otvorem do háje, usedli na měkký mechový koberec, aby sobě odpočinuli. Po malé chvíli pravil otec Petrovi: „Můžeš se, Petře, trochu po lese projíti; já zde na tě počkám.“

I odběhl Petr a mezi křovím sem tam se proplétal. Tu náhle vyletěl před nim ze křoví pták, který na blízký strom opět usedl, bázlivě na chlapce pohlížeje.

Petr prodíral se ihned ku keříčku, z něhož byl pták vyletěl. Z polehounka odhrnoval větvičky, až dostal se do prostřed keře. Jedva tam vstoupil, již zazářila tvář jeho, neboť spatřil malé hnízdečko, úpravné jako domeček, a v něm čtvero holých, jenom sporým chmýřím pokrytých ptačátek. „Něžná to ptáčata,“ pravil, a srdéčko mu při tom tak bušilo, jako by se z prsou vydrati chtělo. Již chtěl sáhnouti na ptačátka a je pohladiti, když tu pojednou zaslechl nad sebou úzkostlivé naříkání. I ohlédne se, a co vidí? Nad hlavou třepetající se dva ptáčky, ani žalostivé zvuky vydávají, jako by hošíka prosili: „Hodný chlapečku! nebeř nám ptačátek, ubohých děťátek.“ Petr jsa dobrého srdce, rychle prodral se z křoví a střelhbitě utíkal k otci, aby mu oznámil, co našel. Ku prosbě Petrově odhodlal se otec podívati se na malá písklata; nedopustil však, aby Petr ptáčky do ruky bral, anebo jiným způsobem je znepokojoval, pravě:

„Musíme si ptáčků vážiti, neboť oni jsou to, již nás svým zpěvem obveselují; na tisíce škodlivého hmyzu seberou a tak naše sady a vinice ochraňují. Proto nemeškejme tu déle, aby staří opět svých dítek nakrmiti mohli. Však hle! stará právě přináší jim něco v zobáku, i podívejme se, je to veliká housenka!“ —

„Podívej se, tatínku!“ zvolal Petr, „druhý pták také nese něco v zobáku.“

„Ovšem, toť také housenka!“ pravil otec; než pojďme již, aby to mohli svým mladým dáti.“

I odebrali se oba zase na místo odpočinku, kde otec mnohá ještě naučení synu svému dával.

Zatím utíkalo v největším trysku několik chlapců do háje. Jakmile Petr chlapce zočil, ihned zvolal:

„Tatínku, viz, mezi chlapci nalézá se Václav Stránský!“

„Ano, je to on,“ pravil otec, „avšak proč právě na něho mne upozorňuješ; vždyť je jich více.“

„Ach, kdybysi věděl, drahý tatínku, kterak na Stránského přicházejí častokráte žaloby, a to zvláště, že ptáčkům ubližuje, je vybírá a hrozně týrá! Byl již od pana učitele několikráte potrestán, leč ani to dosud neprospělo. Bojím se velice, aby hnízdečka ve křoví nenalezl a ptáčků nevybral.“

„Slyšel jsem již také o Stránském mnoho nehezkého vypravovati,“ ujal se slova otec. „Je to opravdu chlapec nehodný, kterýž zasluhuje přísného trestu. I mně často na polích škody činil. Takové společnosti, milý Petře, musíš se stříci, abys se také nenakazil. Znám již dlouho Stránského. Byl to hodný chlapec, avšak jakmile mu zemřeli rodiče, stal se z něho líný, nemravný a urputný hoch. Dej Bůh, aby se jednou napravil.“

„Tatínku, dovol, abych směl se podívati, zdali Václav hnízdečka nevypátral a ptáčkům neublížil?“

„Jdi tedy,“ odpověděl otec, „ale dej pozor, abys jim sám nějak neublížil.“

Všecek rozradostněn běžel Petr, jak jen mohl, ku keři; avšak ještě ani keře nedošel, a již zaslechl bolestné zvuky starých. Ihned zmocnilo se ho jakési zlé tušení. Skočí ku keři, odhrnuje větve — a — ó, běda! — ubohá písklata ležela vedle hnízda na zemi — zabita. Petr vypukl v srdcelomný pláč, naříkaje: „Ty zlý, ošklivý chlapče, tak-li se zachází s nevinnými, bezbrannými ptáčaty!?“

Otec zaslechnuv pláč Petrův, ihned přišel, by se dověděl, co se přihodilo. Leč hned poznal, proč Petr tak naříká. Když spatřil zabitá ptáčata, zarmoutil se velice, načež pravil: „Neplač Petře, ale dobrý příklad vezmi si z Václava, jak daleko dospěje ten, jenž svých rodičů, dobrých lidí a Boha neposlouchá.“

Po té vzali ubohá ptáčata a zahrabali je pod vysoký dub, načež vrátili se domů.

Doma vypravoval Petr celou událosť své matince. Ještě však vypravování ani nedokončil, když zaslechl venku jakýs hluk a shon. Rychle vyběhl, aby se přesvědčil, co se děje, než pro množství lidí ničeho nepozoroval. „Co se stalo?“ tázal se kolem běžícího spolužáka.

„Což nevíš,“ odpovídal Jeník, „že zlý Václav, chtěje v háji mladé veverky vybrati, s jedle spadl a ruku i nohu si zlomil?“

„Ó, ten ubohý Václav!“ doložil Petr, „Bůh ho přísně potrestal.“

„Však hle!“ pravil Jeník, „tamo nesou jej dva muži na nosítkách, slyš jen, kterak naříká!“

V tom vyběhli ven i rodiče Petrovi, aby se dověděli, co ten shon lidí znamená. Brzy však dověděli se toho příčinu. Ačkoli Václav zasloužil přísný trest, tož přece litovali ho.

Václav se sice uzdravil, ale ku práci stal se úplně neschopným, poněvadž mu byla pravá ruka uříznuta.

A víte-li, kdo oň potom pečoval a na pravou cestu jej uvedl? — Petrův otec.