Těžká hodina/Fotografie

U Topiče ve výkladní skříni
mezi knihami a obrazy
visí fotografie.
Kniha je z papíru, i když nejkrasší život sní v ní,
obraz je z plátna, když nejlépe život zobrazí,
ale každá tato fotografie
strašlivě skutečným životem žije:
Hlad v Rusku! Hlad v Rusku!

Gubernie hřbitovů stavěné z ledu a zimy,
hromady mrtvolek dětí s břichy nafouklými,
zvrácená ústa, ruce zaťaté v kleště,
ti, kteří hladem zemřeli, — ti, kteří zemrou ještě,
a nejsmutnější všech, jež zovou lidojedy,
kteří však přece jsou jen křížek mezi ledy,
jen křížek zoufalý, žijící mohyly,
jež v rakvích žaludků své bratry pohřbily.

To nejsou fotografie za výkladním sklem,
to rukou tisíce, tisíce
přes celou Evropu se natáhlo až sem
do syté pražské ulice,
aby pod prsty bídy a žalu
dvojnásob vynikla krvavá tlama kapitálu.

Soudruzi, kteří kol skříně té
do práce se ubíráte,
soudruzi, kteří v srdci svém
hladem svých bratrů umíráte,
vryjte ty obrazy bídy a zmaru
v porcelán talířů restaurací a barů,
na zátky šampaňských, do lístků jídelních
vlepte ty fotografie!
Aby ten každý, kdo hoduje dnes tu a pije,
na každém talíři, na každé sklenici
narazit musel na mrtvoly křičící:
Lidojede! Lidojede!