a kdo vzdělaný vůbec a v hudbě obzvláště umělý, ten o tom neb onom uměleckěm díle hudebním bezpečně bude souditi.
Každý věk, každý stav má svůj vkus, ano každý národ jeví zvláštní svou krásochuť: buď národními zpěvy aneb zábavami, buď národním krojem aneb jinými uměleckými výtvary, jakož: hudbou, malbou, stavitelstvím a j. Jako při jednotlivci, taktéž při celém národě vytvoří se zvláštní vkus, který nedá se snadno zkaziti a mocným odporem spírá se proti vtírání se cizích zvyků a mravů, cizích jemu nenáležitých způsobů. Tak se vyvinul ku př. v písních duchovních staročeských zvláštní vkus a způsob nápěvů a rhythmu.
Hle, písně národní nedají se jediné zahynutím národa samého vyhladiti! Cizí vkus, cizí móda může ovšem i estetický cit živého národa porušiti, čehož známky i hudebné skladby všech věků a národů na sobě ukazují. Kde rozkošnictví a smyslnost panuje, tam i hudba i zpěv jimi nadchne, jako na př. ve velké časti skladeb nových skladatelů italských a francouských, a samy v sobě porušení berou, a vyšším snahám, šlechetnějším citům duchovní krásy se protivují. —
A tu spatřujeme při hudbě a zpěvu novou stránku, totiž mravnou a vychovatelskou, o níž zde slovo činiti, náležité jest.
III. O důležitosti cvičení v hudbě zvláště ve zpěvu
Nejvyšší krása jest ctnost, souhlas či harmonie veškera myšlení, cítění a chtění lidského se vzorem smyslu a vůle božské.
Hledíce k vrchu krasoumné dokonalosti nemůžeme viděti úlohu krásných umění buď v seslabování citů mravných aneb v nahražování jich city neslušnými, lidské důstojnosti nenáležitými: protož ani umění hudebné nemá ctnosti škoditi, anobrž šetříc nejvíce ladnosti a souhlasnosti tónů, má spolu navoditi k ladnosti mravů, obrazem býti souhlasnosti myšlení a snažení, cítění a chtění umělcova. Vnitřní spořádanost člověka jest také harmonie, a staří Řekové najmě Pytagorejci jmenovali jen toho v pravdě vzdělaného, který vzdělán byl harmonicky t. hudebnicky; pročež také u nich „učiti se hudbě“ tolik znamenalo jako „vzdělávati se.“ Že i národ náš hudebný a zpěvný jest, velice svědčí o schopnosti jeho ku vzdělanosti obecné. Jisto jest, že slovanské dítko i zpěvnost dědí po svých rodičích.
Daří-li se tedy zpěvné cvičení ve školách německých, tím lépe dařiti se musí v našich slovanských.
