jim připomenul, že celé rytířstvo se již k slavnému turnaji sjíždí.
Čile vyskočili přátelé, a zbrojnoši jejich pomáhali jim ozbrojit se k turnaji; Amil přehodil přes brnění své purpurové krzno, posadil si kapalín s drahým kamením na hlavu a připevnil naň modrý rukáv zlatovlasé Jolanty. Pak usedli přátelé na své oře a jeli do města. Nikdy nesvítilo slunce na postavy spanilejší, na bohatší oruží rytířské než toho dne; ulice hlaholily cinkotem ocele a zlata, stříbra a mědi, dupotem bujným ořů, pyšnících se zlatotkanými, nádhernými kropíři. Všude vítal jásající lid nadšeně rytíře, květy padaly pod kroky jejich koní a z mnohých oken vlály bílé závoje na pozdrav; ale ačkoli Amilovo oko všude andělskou tvář Jolantinu hledalo, neuviděl jí přece nikde, ani v davu, ani v žádném okně, ani mezi vznešenými dámami, které v hedbávných a aksamítových rouších se stříbrolesklými závoji k turnaji na bílých klisnách jely.
Na všech náměstích byly ohně na měděných podstavcích rozdělány, a na počest krále a rytířstva házeli tam kadidlo a pepř, skořici a muškátový květ, tak že se zdálo, že veškerá vůně dálné Arabie na perutích větru se byla dostavila k slavnosti. Brzy mísila se i sladká hudba do vůně koření, neb více než dvě stě slavných žonglerů bylo u vrat královské zahrady rozestaveno, a vítali přijíždějící svými písněmi. Uprostřed zahrady
