jich následovali a nemohli zraků svých nasytiti tím divem přírody. Tu pravil Amis k Amilovi: „Každým krokem roste dav, jenž nás sleduje, rozejděme se raději; zvědavost dobrých těch lidí plaší jich myšlenky a ruší posvátnost našich citů. Až poledne nad korunami starých jabloní se rozloží, sejdeme se v jejich stínu za krčmou „u čtyr rajských řek“.“
Amis kyvnul hlavou na srozuměnou, a když přišli na roh ulice, šel Amis v levo, Amil pak bral se cestou opačnou. Tu ale octnul se Amil brzy v hustém davu lidu, vlnícího se jako proud a hrnoucího se k velkému, lipami posázenému náměstí, a jako zelený list, padne-li v lese se stromu do vln potoka, bez pomoci a vůle pluje, nevěda, kam to spěje, tak dal se Amil davem unášet, a nedbal, kam jej vedou.
Za nedlouho stál na náměstí pod šumícím stromem opíraje se o mohutný jeho peň. Naproti ve stínu nejmohutnějších lip vybudováno bylo z pozlaceného dříví velké skvostné lešení, ověšené modrými hedvábnými čalouny, vyšívanými pestrými květy; ale krásné paní, které tam seděly a slavný průvod, beroucí se do chrámu, očekávaly, byly krásnější než veškeré květy. Oči jejich byly napnuty ku konci náměstí, kam ústila široká, sluncem ozářená ulice; odtamtud zaznívaly slavné fanfary, a lahodné zpěvy dětských hlasů mísily se do hučení zvonů; bílý dým kadidla valil se ulicí a z něho zablýsklo se náhle cosi v záři slunce jako
