Bylo mu zjevno, že socha Belisantu za sebou volá, za sebou táhne, sama byla řekla, že ji následovat chce kamkoli; uznal tedy za svůj úkol nejdříve zmocniti se sochy, která ji tak mocně vábila; sám démon měl sloužiti plamenné jeho vášni. Vrazil do komnaty staré Klearisty. Bylo tam nyní šero, neboť okno bylo zastřeno.
„Rozsviť!“ velel hlasem burácejícím jako vichr.
Klearista dělala všelijaké posuňky a stavěla se němou jako obyčejně.
„Odvážné pitvory tvoje jsou marné!“ zvolal Gaston. „Poslouchal jsem za dveřmi, slyšel jsem tě mluvit, zpívat, viděl jsem sochu, viděl jsem tancující Belisantu! Slyšíš! Belisantu viděl jsem, a kdyby nebe a peklo se vzpouzelo, vynutím si lásku této ženy!“
Stará Klearista padla zničena na kolena. „Milost!“ zakvílela a objala jeho kolena.
„Rozsviť!“ velel tvrdošíjně Gaston, ale když se nehnula a stále u nohou jeho kvílela, otevřel okno, tak že proud lunného světla do komnaty vnikal. Gaston strhl nyní plášť zakrývající sochu, a bělost mramoru zaleskla se jako sníh, zářila krásou kouzelnou, a drahokamy, tvořící její oči, sršely hvězdy a lijavce jisker. Cosi jako obdiv a úcta projelo srdcem Gastonovým, ale obraz tancující Belisanty zjevil se mu zase náhle: viděl krásné její údy zářiti bělostí krasší nad mramor; viděl vnadnou její hlavu, skloněnou jako
