Belisanta zdála se šťastnou, a Raul smál se její dětinnosti, ale ne tak Gaston; postihl podivný úsměv staré Klearisty a tušil, že za nepatrnou prosbou Belisantinou velké a hluboké, ba osudné snad vězí tajemství. Ale nezmínil se příteli ani slovem, neb démon žárlivosti a podlé závisti byl se hříšného srdce jeho úplně zmocnil.
Svatba odbývala se s nesmírnou nádherou, hody trvaly po celý týden, a po ukončení jich přivedli Raulovi a Belisantě koně ověšené aksamitovými pokrývkami, do kterých erby Orlandinovy a Raulovy vetkány byly, uzdy třpytily se zlatem a rubíny, a kopyta byla pozlacená. Belisanta rozloučila se s domovem beze slzí a následovala chotě svého bez úsměvu. Seděla na koni nepohnutá, nehybná jako krásná socha. Sto rytířů a manů doprovázelo novomanžele, a padesát mezků neslo drahocenné dary svatební. Stará Klearista seděla na širokém voze, čtyřmi černými voly taženém; černé závoje jí halily tvář, podpírala hlavu o dlaně a hleděla upřeně před sebe na dlouhou skříň, ležící jí u nohou. Skříň ta, zhotovená z ebenového dříví, s víkem vykládaným perletí, podobala se útvarem rakvi.
Ale nejen oči staré Klearisty spočívaly tak upřeně na černé skříni; i holubičí, sladké zraky krásné Belisanty vracely se bez ustání k ní a zasmušovaly tím Raula, který marně se snažil na sebe je obrátit. Zasmušilost Raulova nejen že rostla každou hodinou, ale
