oněch ran, které mu byli na Islandě bojujícímu o Thorgerdu zasadili, objevila se.
„Tenkráte jest to Amis sám!“ pravila Thorgerda, odhodila zlatou nádobu daleko od sebe, couvla o dva kroky a vzpřímila se. Bledý její obličej se okamžitě změnil, krev vstoupila náhle do zbledlých tváří, ďábelská nenávist zaplála modrým, velkým okem, a vlasy její se vlnily jako vysoké trávy lučin, náhle větrem vzrušené. Pozvedla ruce nad hlavu, temný plášť spadl s ní, a stála před Amisem krásná a hrozná jako bohyně pomsty.
Šarlatový šat proudil široce a volně kol bílého jejího těla, a zlatý čarovný pás, zářící ohnivě trojí barvou jako duha, vinul se hadovitě kolem boku. Při pohledu na ten pás cítil Amis celou tíhu svého neštěstí; ruce jeho sklesly, nepohnut jako sloup stál před ní, a oči jeho upíraly se shasínajíce na vášnivou, cukající se její tvář.
Cítil, že již nemožno zápasiti s ní, jako někdy na Islandě u jícnu sopky, kde dle vlastního vyznání se dobrovolně dala přemoci.
„Konečně jsi vydán v ruce mé!“ zvolala Thorgerda velikým hlasem, burácejícím jako vichřice. „Nuž, bídníku, skloň hlavu svou před osudem, jenž skruší tě a zničí! Otevř přec náruč svou, bys objal bledou bídu, ku které tě přikovám, jako k tajně jedy dýchající otrokyni, kterou bych ti dala zrádně k roz-
