těžký kámen, skryla svůj poklad a vrátila se na své lůžko.
Ležela tam tiše a nepohnutě jako kámen na dně jezera. Již nenaslouchala, co Amil šeptá, již nenaslouchala, jak ze sna sténá, ani té bouře neslyšela, která venku zuřila, nebo bouře ta byla šelestícím vánkem proti tomu, co v nitru jejím burácelo a hřmělo…
K ránu, když červánky se oknem do komnaty rděly, vstal Amil; slyšela jej odcházet, slyšela, jak mu na dvoře koně sedlali, jak spuštěným mostem k lesu uháněl. Vstala též, hleděla za ním oknem, až v dáli zmizel. Pak zavolala Blanku.
„Až manžel můj a pán se navrátí,“ pravila dívce s hlavou pokorně svěšenou, „řekni mu, mé dítě, že tíž mých hříchů přílišna, že proto uzavru se na neurčitou dobu v osamělou věž a že nechci, by mne někdo z rozjímání mého vyrušil. Nepřijmu pokrmu ni nápoje, až na čtvrtý ode dneška den.“
Poklekla pod bílým krucifixem, a Blanka poklonivši se hluboce vyšla z komnaty. Když hluk jejích kroků na chodbě byl zanikl, vstala Thorgerda a vypukla v divoký smích, zajásala a letěla jako střela vzhůru do věže, kam pás svůj byla ukryla.
Zavřela těžké dvéře za sebou, zatáhla závory, vrhla se na zem a počala čarovné runy pasu Bifrost luštiti. —
Zatím co Thorgerda temné pletivo pomsty snula a Amil pod starým bukem du-
