dýchal, zahrál blahý úsměv kolem rtů Amilových, a zašeptal: „Jolanto!“
Thorgerda sebou trhla, zachvěla se, dýchala těžce a tak hlasitě, že se obávala, že jej probudí, Oči její blýskaly se podivně, a vysoko klenuté brvy dotýkaly se při hněvivém kabonění bílého čela.
Za chvíli zmužila se Thorgerda, chtěla opět tvář svou k jeho ústům sklonit, v tom ale vykřikl Amil zoufale ze sna: „Můj Amisi, můj Amisi! zachraň ji!“ a házel sebou nepokojně na posteli.
Thorgerda vykřikla též, krev jí stydla v žilách a seděla na lůžku zsinalá jako mrtvola. Nebesa a peklo! to nebyl její manžel, byl to cizí muž, jenž ležel vedle ní! Cizí muž byl uzřel polonahé její tělo, a sám její manžel byl spoluvinníkem ohavné této zrady! To byl tedy Amil, o jehož zázračné podobnosti s Amisem byla již slyšela.
Ale což bylo cos takového jen možné! Nebyl to přece jen klamný, mučící sen? Upřela ještě jednou zraky své na spícího muže. Záplava náhle vzplanulého světla padala na jeho prsa, která se rozevřeným rouchem bělela.
„To neni Amis!“ vykřikla Thorgerda z hloubi uražené duše. „Prsa toho muže nejsou rozryta jizvami, kterě Amis na kolbišti islandském si utržil!“ V hlavě jí zavířilo, zaťala zuby, pozvedla ruce. „Pomstu, pomstu!“ zuřila a chopila se meče.
