svítilo Amilovi a otvíralo těžké dubové dvéře, bohatě vyřezávané a třpytící se zlatem.
Přišli na práh velké, skvělé síně, jejíž stěny byly vrstvou úběle potaženy; malovaná okna plála jako drahokamy posledním zbytkem zmírajícího dne; nad krbem, z mramoru tesaným, visel velký, ze dřeva vyřezaný obraz, představující „Zvěstování Panny Marie“. Hlava a ruce matky boží, jakož i andělovy byly z průhledného jantaru, a nádoba s lilií, koruna a peruti nebeského posla byly z nejčistšího, nejbělejšího stříbra.
Ve výklenku okna na pozlaceném křesle seděla žena krásy vznešené; vysoká její postava halila se v roucho z azurného aksamítu, ozdobené stříbrnými květy, které při nejmenším pohybu se chvěly a třpytily; zlaté její vlasy skrýval částečně sněhobílý závoj. Tenké, dlouhé její prsty, na kterých se jako jiskry diamanty kmitaly, vyluzovaly smutné zvuky ze strun loutny, a pěla divokou jakousi píseň v neznámém jemu jazyku. Amil poznal Thorgerdu.
Vedle ní stála mladá dívka a brala právě ze skřínky, podobající se stříbrné kleci, tak zvaného cyperského ptáčka, tuto nejsladší voňavku, přicházející ve tvaru opeřených zpěváků z krajin zámořských.
Dívka rozpárala stříbrným nožem pestré tělo padělaného ptáčka, a jemný prach padal z něho na řeřavé uhlí, nakupené na zlatých miskách, visících na tenkých řetízcích se
