jako bludičky v hloubi tmavých slují. Tělo jeho, zahalené v roucho z listů a travin, podpíralo se těžce o dlouhou hůl, a z vráskovité jeho skráně tekl široký proud krve. Zdálo se, jako by jedna ze starých soch svatých mučedníků byla oživla a stinný výklenek svůj v chrámě opustila. Při jeho zjevení utekla se Jolanta polekána pod ochranu Amilovu.
„Kdo jsi, bytosti tajemná?“ tázal se Amil kmeta.
Zamyšlená tvář starcova vyjasnila se jako zasmušilá krajina, když ji slunce pozlatí, a poloshaslý jeho zrak zasvítil pohnutím. „Lidský hlas a lidská mluva?“ zašeptal a hleděl blouznivě nejdříve k nebi a pak na milence a učinil krok ku předu.
„Kdo jsi a odkud přicházíš?“ tázala se Jolanta nyní beze strachu a blížila se kmetu, jsouc k němu přitažena jako kouzlem.
„Jsemť vaším hostitelem," odvětil stařec hlasem chvějícím se, „neb dub ten jest mým hradem, mým domem. Však rci, nejsi stínem, krásné dítě? Nerozplyneš se jako mlha, když ruka moje zavadí o zlaté tvoje vlasy? Nejsi vidinou, která mne očekává pod korunou drahého mého stromu, kam jsem duši svou vypustit přišel?“
„Ó Bože, pravda, pravda,“ zvolala Jolanta bolestně dojata, „vy umíráte, krev vaše lije se proudem!“
S pomocí Amila dovedla kmeta pod šumící větve dubu a strhnuvši svůj závoj chtěla
