Však žena jeho tančí
ve záři měsíce
a výsměch její trpký
v pláč jeho mísí se.
„Mně radostí jest pláč tvůj.
tvé zoufání mi smích!
Má pomsta dokonána
a potrestán tvůj pych!“
Odchází hrdá žena,
hlas její z dáli zněl —
a vodník samým žalem
do rána zkameněl.
Dozpívavši byla se Thorgerda vzpřímila, stála podepřena o sloup svého stavu, čelo její se vraštilo a oči její vysílaly temné, hrozivé blesky. Porozuměl jsem její písni; vyhrožovala mi pomstou, zvítězím-li nad jejím vzdorem, ale tím přiznala sama možnost takového vítězství a naplňovala mne odvahou a nadějí. Překročil jsem směle její práh a úžas jevil se na obličeji všech přítomných dívek; Thorgerda zbledla nevolí, chtěla promluviti, ale vášeň její jí v tom zabraňovala, pozdvihla tedy pouze ruku a kynula, bych odešel.
Nedbal jsem jejího velitelského posuňku.
„O třikrát blažený ten vodník v písni tvé!“ zvolal jsem a chopil se její ruky. „Tři léta štěstí vykoupil si pouhou smrtí! Chtěl bych třikráte zemřít, kdyby ta ruka, kterou nyní ke rtům tisknu, jen na jediný den byla
