»To maluje také pokoje?« otázal se Rokyta.
»I toto!« houkl rozhodně a pohrdavě Slupka. »Ten by jim dal! Tomu bych nesvěřil ani kuchyň. Samé takové panáky maluje, nejspíš do knížek pro děti. Ale je nuzák. Co přivez', naložil by express. Ňáký fodel, ňáký divan — ani řeč. Má harampátí, jako by byl dědil správky po truhláři. Bylo toho do náručí. No vždyť šel až do třetího poschodí! Já bych ho nebyl vzal, ale přived' si ho sám milostpán domácí — něco mu taky maluje. Jak bude s činží, to je u boha. Jo, sousede, malíř a malíř, to je rozdíl! Tenhle se vedle pana Líbrcajta ani nepostaví. Ať mi udělá takový průjezd, jako vymaloval pan Líbrcajt tamhle panu architégru Jandovi. Ať mi ho udělá! Sním ho i s tím kloboukem, když to dokáže!«
Hokynář Rokyta poslouchal s účastenstvím Slupku, hledě mu pozorně do úst, odkašlával, pak svěsil na okamžik hlavu, ale hned ji zase zvedl a řekl k sousedovi jako s politováním:
»Čert ví, že si někdo vybéře takové mizerné řemeslo! Čert ví! Taky asi za mnoho nestál, že to nedotáh' tak vysoko, jako pan Líbrcajt. Každý nemá stejného pochopa…«
»A božíčku!« zvolal Slupka a vytryskl opět slinu do ulice. »Kam pak do pana Líbrcajta! Ten má osm pomocníků — a tenhle chuďas to smolí všecko sám…«
Zatím se vyskytl na ulici jakýs kořala, který křiče a nadávaje potácel se od jednoho chodníku ke druhému. Pozornosť obou moudrých sousedův obrátila se nyní k tomuto vzácnému zjevu a pan Kašpar Slupka vypnul se polovicí těla ze vrat a
