»No, ta vůně nic nestojí,« bránil se Tetřev, »Musím přec vědět, co tu všecko máme.«
Ještě hladovější pohledy než pan Tetřev upíraly na neobvyklé množství pokrmů čtyry děti jeho, kteréž obcházely pult kolem do kola, přistupovaly k oknu, vdechovaly do sebe dychtivě vůni pečení a když matka počala sekat první husu na porce, seskupily se kolem ní a praly se o kousíčky, jež odpadávaly pod sekáčkem a zbyly na prkénku. Všechna mláďata Tetřevovic utržila hned prvního dne za všetečnosť svou po několika pohlavcích a později nestačila je matka vyhazovat z krámku do pokojíku. Děkovala pánubohu, když nejstarší dvě odcházely do školy a mladších nezbavila se dříve, dokud jim nestrčila do ruky nějakou kosť k obírání. Pak je vyhodila i s kostí do kuchyně.
Ale největším břemenem v novém obchodě její byl pan manžel, Tetřev sám. Tetřevka mohla se zfanfrnit, když přišel někdo pro kousek pečené nebo sekaniny a Tetřev jal se kupce obsluhovat. Hrabal se v mísách s takovou rozkoší, jako by vybíral kousek pro sebe, nastrkoval kupujícím řízky stále jiné, a jiné, pomlaskával při tom a točil stehýnky a nožičkami v prstech, načež pleskal zase porcemi do mísy a vybíral jiné.
Při takových příležitostech probodala Tetřevka muže nejjedovatějšími pohledy, na jaké se zmohla, a jedva se za kupcem zavřely dvéře krámu, zasyčela:
»Nestrkej mi do toho pazoury, Tetřeve, nebo ti je zurážím!«
»Co pak nemám čisté ruce?« bránil se Tetřev; »musím přece odběratelům ukazovat, co všecko máme!«
