jí nabral vody chladné a čerstvé od samého dna. Cařovna ji přinesla domů, otec se napil a uzdravil se. Jednou v neděli přijel kočár a volali:
„Oj otevři vrata,
cařovno!
cos milého milovala,
z brodu vody nabírala,
cařovno!“
Ona se ulekla, šla plačíc a otevřela vrata. A oni znova:
„Oj otevři pokoje,
cařovno!
cos milého milovala,
z brodu vody nabírala,
cařovno!“
Tu oni vešli do stavení, a hada postavili na stole na talíři. A byl tak krásný, jako zlatý! I vyšli ze stavení a řekli:
„Oj posaď se do kočáru,
cařovno!
cos milého milovala,
z brodu vody nabírala,
cařovno!“
I jeli s ní až do hadova příbytku. Tam byla s ním živa, až i děťátko dostali. I vzali si kmotru, ale byla zlá. Děťátko brzy potom umřelo a matka také umřela brzy po něm. A ta kmotra potom v noci šla tam, kde ji pochovali, a ruce ji obřezala. A když přišla domů, zvařila vodu a začala ty ruce pařit a zlaté prsteny stahovat. Tehdy ta cařovna — pán Bůh tak dopustil — přišla si k ní pro své ruce i řekla:
„Slepice spějí, i husy spějí,
jen moje kmotra ponocuje:
bílé ruce ve vodě paří,
zlaté prsteny stahuje.“
