V mystickém smyslu sonus epulantis: zvuk hodujícího, zpěv, veselí toho, který jest při věčné hostině, který béře účasť na hodech Syna Božího, na eucharistických hodech, jež jsou obrazem nebeských hodů.
Následuje dojemný refrén.
L. 6Proč jsi smutná, má duše?
A proč mne znepokojuješ?
Doufej v Boha, neboť ještě ho budu chváliti;
Spása mého obličeje (jest)
L. 7A můj Bůh!
H. 6Proč jsi sklíčená má duše?
A co se ve mně bouříš?
Doufej v Boha, neboť chci jej ještě chváliti.
(Dle v. 12 43.5): Spasení své osoby (a svého Boha).
6. Žalmista se povbuzuje k důvěře v Boha a zvedá svou sklíčenou mysl. Proč jsi smutná, v hebr. skloněná, sklíčená, proč se tak skloňuješ, má duše? a bouříš se ve mně? Lépe jest, když budeš doufati v Boha; neboť nyní ještě ho mohu, chci chváliti (po smrti, v podsvětí, kdo jej tam chválí? 6.6) ve svatostánku neb v chrámě, tak jako jsem to činíval. On jest spása mého obličeje a můj Bůh; od něho vychází spása, která prospívá, vysvobozuje aneb vysvobodí mne.
6. תִּשְׁתּוֹחֲחִי hithpōlêl od slovesa שחח (jindy o klanění se Bohu הִשְׁתַּחֲוָה). עָלַי dativus incommodi. Poslední slova dlužno opraviti a doplniti dle v. 12 a 43.5: יְשׁוּעוֹת פָּנַי וֵלֹהָי spasení, činy záchrany mého obličeje neb mně, a můj Bůh. Můj Bůh bylo asi opominuto či vynecháno, protože ve v. 7 hned zase se opakuje. Salutare, odtažité jméno na místě: můj zachránce.
V naději polož svou radost, nebudeš vždy od Boha tak vzdálen: ale on brzy osvítí nebeským světlem moji tvář, a volati budu: Ty jsi můj Bůh!
L. 7Ve mně kormoutí se má duše,
Proto vzpomínám na tebe od kraje Jordanu a Hermonů,
Od malého vrchu.
L. 8Propasť (jedna) volá na propasť (druhou)
