Chraplavý, třesavý, temný hlas umlknul, a v černé propasti, viditelné skrze dvě malá okénka, panovalo nějakou chvíli hluboké mlčení. Konečně bylo přerušeno zvuky úplně jinými.
„Zejde![1] mluv dále!“
Výrazy tyto byly vysloveny hlasem dívčím, skoro dětinským, ačkoli táhlým a zamyšleným.
Zejde se tázal:
„Ještě nejdou?“
„Neslyším ničeho!“ odvětil hlas dívčí, u okna se ozývající.
V hloubi černé propasti pokračoval opět hlas chraplavý a třesavý:
„Za svatou řekou Sabbationem bydlí čtyři pokolení… čtyři pokolení israelská: Gad, Assur, Dan a Nephtali… Tato pokolení utekla tam ze strachu a před útisky velkými, a Jehova… budiž pochváleno svaté jméno jeho!… schoval je před nepřátely za řekou z písku a kamení… A ten písek zdvihá se tak vysoko jako balvany velkého moře, a to kamení tak hučí a šumí, jako velký les, když jím velké bouře zmítají… A kdy přichází den sabbatu…“
Tu náhle umlknul hlas temný, a po krátké chvíli tázal se tišeji:
„Ještě nejdou?“
Dlouho nebylo slyšeti odpovědi. Mohlo se zdáti, že druhá bytosť, nalézající se v černém nitru lepenice, naslouchala, nežli odpověděla.
„Již jdou!“ pravila konečně.
V hloubi černého nitra ozval se výkřik přitichlý, táhlý.
„Zejde! mluv dále!“ pravil hlas dívčí blíže okna, tak čistý a zvučný jako prve, v tu chvíli méně dětinný, ale silnější.
- ↑ Dědečku!
