ale nezachovává-li zákona svatého, nechť se stane, jak pravil jeho zejde, velký boháč, nechť je potrestán!“
Šmul konečně umlknul, upachtěn jsa dlouhým a rychlým mluvením, a Meir patře mu v tvář okem planoucím a pronikavým, tázal se:
„A kdyby boháči a učenci kázali, abyste mne ukamenovali, řekli byste opět: nechť tak se stane?“
Šmul se zprvu zhrozil strašné domněnky Meirovy tak velice, že až o několik krokův odskočil.
„Pro bůh!“ zvolal, „proč si béřete v hlavu tak ošklivé věci!“
Ale pak dodal klidněji:
„Nu, morejne! kdybys nezachovával svatého zákona našeho…“
Nedokončil, neboť Meir přerušil jeho řeč hlasem nadšeným:
„Šmule! víte-li vy všickni, co je svatý náš zákon? Co v něm je božské přikázání, a co lidský výmysl?“
„Šaaa!“ zasyčel Šmul tiše; „lidé nás poslouchají! Nechci, morejne, aby v chaloupce mé nějaká nepříjemnosť tebe potkala!“
Meir pohleděl za okno a přesvědčil se, že skutečně několik dospělých mužských sedělo na dlouhé, úzké lavici, stojící u zdi chaloupky Šmulovy. Lidé tito dokonce neposlouchali, ano naopak hovořili pospolu, ale uslyševše nepochybně několik posledních výkřiků Šmulových a Meirových, nachýlili tváře k otevřenému okénku a dívali se do světnice zraky napolo udivenými a napolo nevlídnými.
Meir netrpělivě pokrčil ramenoma a mlčky obrátil se ku dveřím. Ale když byl již u prahu, Šmul přiskočil k němu, a rychle nachýliv obratné své tělo, políbil mu ruku.
„Morejne!“ zašeptal, „lituji tebe velmi! Zpamatuj se! Srdce tvé je velmi dobré, ale hlava velmi zlá! Oheň v ní
