»Když uz mu bylo čtrnáct let, — a mít ho zas ještě rok v městě, je to 'přece jen výdaj. A ptali jsme se ho, a on sám řek”, že půjde raději domů. Viď, Téno ?
Nemocný chlapec přisvědčil.
Doktor však se již nezdržel,_aby nepověděl své mínění. Optá'te-li se člrnáctiletého hocha, chce-li raději zůstat doma' nebo chodit v městě do škóly, odpoví vám každý, jako váš. . To se samo sebou rozumí. Nemá zkušeností, 'nemá rozhledu. Nevidí do budoucna. Ale v takovém ,případě nemá rozhodovat, co on odpoví, nýbrž má-lí chlapec schopností a jsou-li prostředky, poskytnouti mu většího vzdělání, lepší výzbroje _do zápasu o život..A to ve vašem případě bylo, a krom ,toho ještě ta okolnost, že hoch byl sláhého jtélesného složení, -neuzpůsobilébo snášet námahu těžší práce.« .
»Í vždyť ono mu domá taky není zle a nebude, a 'co bysme na něj vynaložili, bude jednou mít,« pronesla na svou ochranu Jakoubková.
»To je pravda, ale otázka je, nebylo-li by líp, vynaložit to nyní na něj, na jeho průpravu, aby moh' jednou dál, než byli rodiče.«
Za těch slov doktorovych vešel Jakoubek do kuchyně a volal ženu," aby šla do' krámu;
»To jsou 'nejisté počty, pane doktore,« pravil, když Jakoubková odešla.