Její chvějné rozpaky, její němý, plaše vyhýbavý smutek, její tiché utrpení, její náhlé výbuchy pláče, jimž jen on tehda rozuměl, pálí jej však i nyní ještě v duši.
Tehda však jich nedbal. »Tvrdým být« bylo tehda heslem jeho zpěněného mozku, a bývalá láska, šetrnost, soucit, vše mu bylo slabostí, na niž nutno odvážně šlápnout, aby si ji člověk oderval z duše.
Ale znenáhla začla reakce. Ve chvílích únavy, ochablosti a výčitek zapadaly mu do duše zárodky k ní pohledem na tisíceré obrazy lidského utrpení, hlubším pronikáním vznešené snahy vědy tomu utrpení bránit, je mírnit, mnohými příklady obětavosti některých profesorů oživených ideami nejryzejší humanity i živým jejich slovem ― a hlavně silnými drtivými nárazy několika knih Dostojevského a Tolstého.
Nyní ovšem již dávno dospěl k přesvědčení, že jako podmíněno bylo zapadnutí do hýřivého života dřívější uzavřeností a nesmělostí, tak že předcházeti muselo to několikaleté bouření, aby plný zúrodňující vliv vykonati mohly ony první teplé dechy hlásaného i spatřovaného altruismu, které zavanuly nad jeho duší. Ona musela býti dřív rozryta vášní a zhnojena hříchem, aby vzklíčiti v ní mohla první semena nových názorů, nového učení.
Vzpínaly se ovšem k mocným protestům v jeho nitru přepadené a obkličované theorie