III.
Silně dojat vrátil se do svého pokoje. Nejen dojat, přímo rozrušen byl. Znamenal to i na zrychleném a sesíleném tluku svého srdce. Rychle začal se svlékat, neboť cítil k uklidnění potřebu tmy. Než se však odebral na lůžko, sklonil se ještě jednou k Tonouši a přejel dlaní po jeho ramínku v opakované touze jen se dotknouti jeho tělička, pak shasl lampu a ulehl. Věděl určitě, co se nyní stane, neboť i tento jeho stav byl starý známý: pod silným dojmem předešlých okamžiků začne chvatně a s jistou náruživostí probírat svou minulost, obracet chtivě listy v obrázkové její knize a stopovat roj představ z nich vyvstalých, vzpomínat dojmů a citů dohaslých a tišit se tím, jak vše se vyvinulo tak vysvětlitelně, tak přirozeně jedno z druhého, a přesvědčovat se na konec, že muselo tak býti, jak je, že vše bylo a jest nezvratitelný osud, že musí cítit hořkost starých bolestí, a že musejí ještě přijít čekající již před prahem trýzně nových těžkých chvil, než se rozední k ránu nového života.
Byla to stará ohmataná kniha, ta obrázková kronika jeho minulosti, rozevírající se poslední dobou již pokaždé na určitých místech, do nichž vzpomínky nejchtivěji se zahloubávaly. Čím více cítil a zkoumal hořká zrna, jež vyrostla mu ze setby jeho minulosti, tím častěji
