ších zásad a názorů proti nim a jich původu. Byl sice přesvědčen, že se' k tomu, k čemu jej lákaly zpět, jiz nikdy nevrátí, naopak že se od toho čím dál tím více bude vzdalovat, „ale přece zas měl chvíle, kdy znepokojovaly jej jejich vracející se útoky, a kdy nebyl prost bázně, že dosud, jsou mu nebezpeěny. A ta tajná bázeň zvyšovala jeho bdělost i prudkost v jich odrážení. Cítil, že revoluce a jí dosazená vláda těch novych názorův a zásad v jeho nitru nezvítězila ještě tak naprosto úplně, že kdesi v zákoutích jeho duše jsou ještě ukryty poslední zbytky vytrvalych obhájců vlády bývalé.
Proto i dnes na cestě k domovu, když zvedlaíse v něm náhle ona hořkost ze stálého podlehání okolnostem vnějším, povinnostem a ohledům svého povolání, ‚vyrazil ihned proti‘ ní jako proti známce těch zbylých proudův a pocítil téměř zadostiučinění, když shledal prostý egoismus za hlavní z jejích složek.
Pohlédnuv v duchu na celý dobývavy postup a bývalá bojiště svych nynějších zásad, otázal se sám sebe v nabytém zase již klidu: »A jaké v tom vlastně neštěstí, že jsem byl vymšen ze své myšlénky? — Byla přednější ona nebo má povinnost? — A co je mravně vyšší: sloužit namanulé ~ žádostí svého rozumu; nebo sloužit bližmmu hledajícímu pomoci a nésti vše, co s tim souvisí? — Proč tedy hořkost? — Nemám-liž byt vlastně
