Tom nakreslil písečné hodiny, k tomu nahoře měsíc v úplňku a údy jak nitky; do roztažených prstů vetknul ohromný vějíř.
»Vše je tak krásné ráda bych také kreslila,« pravila dívka.
»To je zcela snadné,« šeptal Tom. »Naučím tě tomu.«
»Opravdu? A kdy?«
»V poledne. Půjdeš k obědu domů?«
»Zůstala bych zde, chceš-li.«
»Tak dobře to je znamenité.«
»Jak se jmenuješ?«
»Rebekka Thatcherova.«
»A ty? Ach, již vím. Tomáš Sawyer, viď?«
»Tak mně říkají, mám li dostat bití. Dělám-li dobrotu, jmenuji se Tom. Budeš mně říkati Tom, ano?«
»Ano.«
Tom začal cosi škrábati na tabulce, zakrývaje písmo. Dívka již se neostýchala. Prosila, by jí dovolil nahlédnouti.
»Ale, to nic není,« pravil Tom.
»To není pravda.«
»Nic to není; co bys na tom viděla?«
»Ano, chci to vidět; prosím tě, nech mne nahlédnout.«
