Když pak loď s nevázaným svým nákladem vjela do proudu, zapomněli všichni kromě kapitána na své zpozdění.
Frantík stál již na stráži, když kmitnuvší se světla lodi minula rejdu. Na palubě bylo ticho; neboť mládež přemožena byla únavou a mlčela jako mlčí lidé k smrti znavení. — Nevěděl, jaká to loď, a proč nepřistala v rejdě — za chvilku však na ni zapomněl a věnoval veškeru pozornost své hlídce. Obloha se mračila a tma houstla. Přiblížila se hodina desátá: lomoz povozů ztichl, rozptýlená světla hasla, potulní chodci mizeli, osada upadla ve spánek a malý hlídač zbyl tu sám s duchy v nočním tichu. Nastala jedenáctá: v krčmě zhasnuta byla světla; tma byla nyní všeobecná. Frantík čekal hrozně dlouho, jak se jemu aspoň zdálo, nic se však neudálo. Jeho naděje slábly. Proč tu dlí? Vzejde z toho skutečně nějaký prospěch? Nebylo by lépe vzdáti se naděje a nechati hlídky?
V tom zaslechl šramot. Rázem napjal sluch. Vrátka do uličky tiše se zavřela. Skočil za roh cihelného skladiště. Hned na to dva muži podlé něho přeběhli; jeden z nich jakoby něco nesl pod páždí. To bude jistě ona bedna! Odnášejí patrně poklad. K čemu volati nyní Toma? Bylo by to hloupé — muži by zatím odnesli bednu, a snad se v té krajině neukáží! Nespustí jich s očí, půjde za nimi; tma ho bude skrývat jejich pohledům — Takto u sebe rozjímaje, Frantík vykročil a plížil
