u jejího lože, rukou zastřel světlo svíčky, a dlouho jí pohlížel v tvář. Bylo mu jí v srdci velice, velice líto. I vyňal z kapsy závitek javorové kůry a položil jej ke svíčce. Tu však mu cosi napadlo, i přemítal chvíli. Tváří jeho blesklo šťastné rozhodnutí; i vstrčil chvatně kůru do kapsy, pak se sklonil; nad ložem a polibek vtiskl na zvadlé tetiny rty potom pokradmo vyšel, zavřev za sebou dvéře.
Namířil přímo k přívozu, nikoho tu nezastihl, i vkročil směle na palubu lodi, neboť věděl, že tu nebývá nikdo kromě hlídače, který se zabalí a spí jako by ho do vody hodil. Odvázal od zádi člun, vklouzl do něho a opatrně vesloval proti proudu. Když se ocitl na míli cesty za osadou, dal se na příč proudu a ze vší síly své vesloval. Přistal znamenitě k druhému břehu, neboť taková plavba náležela k nejoblíbenějším jeho výkonům. Chtěl člun vzíti s sebou na ostrov, představuje si, že to je koráb, a tudíž vhodná kořist pro piráta; věděl však, že by osadníci patrajíce po loďce vše skrz naskrz prohledali a konečně snad hochy našli. Vykročil tedy na břeh a vešel do lesa. Usedl a chvíli si odpočal, zápole krutě s ospalostí a umdlen nastoupil další cestu. Noc valně pokročila. Byl již bílý den, když se ocitl naproti písčitému břehu. I odpočal si zase, čekaje, až slunce vyšlo a pozlatilo svou září velikou řeku, a pak se vrhl do proudu. Za chvilku stanul umáčen u samého ležení a slyšel Pepíka:
»Nikoli, Tom nás nezradí, Frantíku, jistě se
