i Pepík marně se bránili vzpomínkám na osoby, jež se doma asi netěší jako oni z povedeného jejich taškářství. Dostavily se pochybnosti, byli znepokojeni a nešťastni, jeden neb dva vzdechy nepozorovaně uklouzly. Pepík bojácně se pokoušel nepřímo z nich vytáhnout, jak oni pohlížejí na návrat do civilisovaného světa — ne sice teď hned, však —
Tom ho posměchem svým zahanbil! Frantík, který dosud zachoval statečnost, přidal se na stranu Tomovu, a nestálý druh musil rychle všecko »vysvětlit« a byl rád, že vyvázl z rozpaků, co nejméně potřísniv své jméno zbabělou touhou po domovu. Odboj byl takto na okamžik hladce zlomen.
Když nastala noc, začal Frantík klímati a pak chrápati; po něm usnul Pepík. Tom ležel chvíli opřen o loket a bedlivě oba pozoroval. Posléze se zvedl a opatrně klekl, hledaje cosi v trávě osvětlované odrazy, jež vrhaly plameny ohně. I zdvihl a pozorně prohlédl několik velkých, poloválčitých kusů tenké, bílé kůry javorové, a konečně zvolil z nich dva, jež se mu hodily. Pak si klekl k ohni a pracně cosi na oba červenou křidou napsal; jeden z nich svinul a dal do kapsy své kazajky, kdežto druhý položil Pepíkovi do klobouku, který trochu dále od majitele posunul. Do klobouku dal také jisté dětské klenoty ceny neskonalé, jako na př. kus křídy, kaučukový
