»Bob je massa Bob, je rek, je gentleman. Je přítelem i ochráncem massa Vinnetoua i massa Old Shatterhanda. Zabije všechny jejich nepřátely, podstoupí pro ně vše; on — on — on třeba i sám sebe zabije!«
Toť byl největší projev přátelství Bobova. Při tom kroutil dobrý černoch očima, skřípal zuby, by slovům svým dodal větší váhy. Oba muži, jimž slova ta platila, přijali je také vážně.
Na stanovení jakéhosi plánu k osvobození zajatých nebylo pomyšlení, ježto neznámo bylo, co se s nimi stalo. Rozhodli se, že vyhledají tábor Šošonův a potom teprve že zařídí, čeho třeba.
Davy a Francis náramně se horšili, že přátelé jejich jsou v moci rudochův, a zapřisáhali se, že obětují pro ně i život. Vohkadeh podotekl však:
»Vohkadeh věděl, že stihne bledouše neštěstí, varoval je, ale oni nedbali výstrahy jeho.«
»A dobře učinili,« doložil Davy. »Kdyby nebyli od nás se oddělili, nebyli by ovšem upadli v zajetí, ale nebyli bychom poznali ni Old Shatterhanda ni Vinnetoua, náčelníka Apačův. Teď však nezdržujme se již. Vzhůru tedy, by rudoši poznali dlouhého Davya!«
Brzy vyjelo šest jezdců z rokliny a brali se tudy, kudy prve přijeli Old Shatterhand a Vinnetou. U východu z rokliny uhnuli se v levo k severu.
Nejeli dlouho, když pojednou Vinnetou koně zadržel. Ostatní učinili totéž.
»Vinnetou pojede napřed,« pravil. »Moji bratři nechť následují mne volným krokem, všelikému šramotu se vyhýbajíce. Učiní vše, čeho Old Shatterhand od nich žádati bude.«
Potom slezl Vinnetou a chvíli upravoval cosi na nohou svého koně. Potom vsedl naň a uháněl odtud. Šramot, který při tom kůň jeho způsobil, sotva bylo slyšeti. Zdálo se jen, jakoby člověk pěstí do země bušil. Ostatní družina uháněla za ním, jak prve byl nařídil.
»Co to jen dělal?« vyzvídal Davy.
»Což neviděli jste, že visely mu na opasku právě takové podkovy a střevíce, jako já mám?« odpověděl Old Shatterhand. »Připjal střevíce ty svému vraníku, aby ho nikdo neslyšel, jemu však aby neušlo pranic.«
»A proč?«
»Šošonové, kteří vaše soudruhy zajali, zapomněli, že oba zajatí
