»Ano.«
»Co jest mi učiniti? Čeho žádáš ode mne?«
Myšlénka, že bylo by lze zachovati si život, vzpružila umdlené síly zajatcovy. Oči jeho se leskly, a mdlé, shrbené tělo se vzpřímilo.
»Žádám od tebe pramálo,« odpověděl náčelník. »Zodpovíš mi jen několik otázek.«
»Rád, rád!« radostně vzkřikl ubožák.
»Ale povíš mi pravdu, sice zemřeš za muk desateronásobných. Znal jsi chýži lovce medvědův?«
»Ano.«
»Byl jsi v ní?«
»Ano. My všichni byli jsme několik dní u něho, prve než vydali jsme se na cestu do hor.«
»Víš-li také, kdo u něho bydlel?«
»Zajisté.«
»Nuže, pověz to!«
»Měl syna a — —«
Zarazil se. Vzpomněl si, že zpráva, která od něho byla žádána, pro zajaté soudruhy jeho státi se může osudnou.
»Proč se mne ptáš?«
»Pse!« rozkřikl se náčelník. »Víš-li, co jsi? Červ, jejž rozšlápnu! Vyřkneš li jedinou ještě drzou otázku, dám tě za terč nožům svých bojovníků. Chci věděti, po čem se ptám. Nepovíš-li mi toho, řekne mi to některý jiný!«
Za řeči té skrčil se ubohý běloch jako pes, jemuž pán jeho ukázal bič. Tělesně polomrtev, duševně pak mučen, neměl již síly k dalšímu odporu. Odvážil se jediné jen otázky:
»Daruješ mi život a svobodu, povím-li ti vše?«
»Ano. Slíbil jsem ti to a dostojím svému slovu. Nuže, jsi hotov říci mi nyní pravdu?«
»Ano,« prohlásil ubohý, slibem zaslepený člověk.
»Tedy vypravuj! Má lovec medvědů syna?«
»Ano. Martin se zove.«
»Je to mladý bledouš, který tam teď s vámi leží?«
»Ano, on je to!«
»Uf! Oči Těžkého Mokasina jsou bystré. Znáš ostatní bílé muže?«
