Zabaliv se v houni, natáhl se a tvářil se, jakoby spal. Zatím však přimhouřené oko jeho postřehlo Martina, Jemmya i Franka, že tiše a skrytě vespolek šeptají.
Po nějaké chvíli zdvihl se Jemmy a plížil se ke koňům, kteří pásli se opodál. Old Shatterhand nepozorovaně vydal se za ním a zastihl ho, když uvazoval dosud jen spoutaného koně svého ke stromu.
»Mastre Jemmye,« pravil, »co zavinila vaše herka, že nedopřejete jí volné pastvy?«
Někdejší gymnasista náramně se ulekl a odpověděl rozpačitě:
»Aj, vy jste tu, pane? Myslil jsem, že spíte.«
»A já jsem vás měl dosud za člověka poctivého!«
»A což už jím nejsem ?«
»Zdá se mi tak!«
»Proč?«
»Ze které příčiny ulekl jste se tolik, když jsem vás oslovil?«
»Jednoduše proto, že promluvil jste na mne neočekávaně a v noci.«
»Ale řádný lovec nehne sebou ni tenkráte, vystřelí-li se náhle těsně vedle něho.«
»Projede-li mu kule hlavou, nehne ovšem ani vlasem.«
»Toť sice pravda! Víte však také dobře, že není zde nikde nepřítele a přece chtěl jste koně svého uvázati, aniž toho někdo z nás pozoroval.«
Jemmy veliké své rozpaky zakryl nevlídnou odpovědí:
»Teď, pane, opravdu vás nepochopuji! Což nesmím dělati se svým koněm, co chci?«
»Ó ano, ale nemá se to díti tajně.«
»O tajnosti nelze tu ani mluviti. Někteří koně Upsároků tuze bijí a zranili už jednou moji herku. Aby se tak vícekráte nestalo, uvázal jsem ji. Je-li tento skutek můj hříchem, doufám, že bude mi odpuštěno.«
Obrátiv se po té, zamýšlel vrátiti se ke svým. Old Shatterhand však, položiv mu ruku na rameno, žádal ho:
»Zůstaňte ještě okamžik, mastre Jemmye! Není mým úmyslem, abych vás urážel, ale mám dostatečnou příčinu, abych vás varoval. Že činím tak v soukromí, svědčí jen, jak si vás vážím.«
Jemmy stáhl si klobouk více do obličeje a škrabal se za ušima, jako činíval přítel jeho Davy, byl-li na rozpacích. Konečně odpověděl:
»Pane, kdyby mi tohle řekl někdo jiný, pohladil bych jej trochu
