pobije. Massa Bob nemůže jeti, nemůže seděti, ani státi ani ležeti. Má bolesť takovou, jakoby živým ohněm na nohou někdo jej pálil«
»Znám lék proti tvým bolestem,« prohodil vedle sedící Martin Francis. »Vyhledej si podběl a přilož si jeho listy na rány.«
»Ale kde roste podběl?«
»Zvláště na pokraji lesa. Snad nalezl bys jej právě zde.«
»Ale massa Bob nezná té rostliny. Jak by ji našel?«
»Pojď! Pomohu ti hledať!«
Oba chtěli se již vzdáliti. Old Shatterhand však zaslechnuv rozmluvu jejich varoval je:
»Vezměte s sebou zbraně. Nejsme na tržišti v krajinách východních. Nelze předvídati, co nejbližší okamžiky přinesou!«
»Martin vzal klidně svou pušku, a také černoch zavěsil si na rameno svou mušketu, řka:
»Ano, massa Bob také nepůjde beze zbraně. Setkáme-li se se Siouxem anebo divokou zvěří, hned je zastřelí, aby ochránil mladého massa Martina. Vzhůru!«
A volně kráčeli Francis a Bob na pokraji lesa, po zmíněné rostlině pátrajíce; ale ni jediného podběle nespatřili. Víc a více vzdalovali se od tábora.
Údolí bylo utěšené. Slunce je příjemně ozařovalo, nižádný hlas nerušil posvátného ticha, motýlové prováděli své rejdy kolem květin, brouci vesele bzučíce poletovali s místa na místo, voda klidně plynula, a vrcholky stromů stápěly se v záři sluneční. Kdož pomyslil by na místě takovém na nebezpečí!
V předu kráčející Martin náhle se zastavil, ukazuje na tmavou čáru, která vinula se travou od potoka až na pokraj lesa, kdež zmizela mezi stromy.
»Co je to?« otázal se Bob. »Cesta?«
»Ano, cesta je to! Zdá se, že dochází tudy pravidelně někdo z lesa pro vodu.«
»Tedy člověk?«
»Hm! Člověk? Zde v takové samotě? Nezdá se mi.«
»Nebo zvíře?«
»Tomu spíše bych věřil. Prohlédněme si stopu důkladněji!«
Popošedše ještě několik krokův, stanuli u cesty.
