neobratně hleděl se vylhati. Že byl v městě, k tomu na žádný způsob nechtěl se přiznati vymlouvaje se, že v houští mezi bařinami zabloudiv nemohl nalézti cestu nazpět. Možná že mu hrubě nevěřili, ale Ditrich nechtěl na něho doléhati, mladí šibalsky se usmívali, a Jiří zasedl s nimi k večeři.
Hovor přešel brzy na záležitosti hospodářské, na voly a koně, a host mohl nepozorovaně vytratiti se do své komnaty, kde ho netrpělivě očekával Šventas. Ani jemu Jiří nezamýšlel svěřiti se s tím, co byl viděl, a jaký dojem na něho učinilo děvče; řekl pouze, že u města potkal Rymosa.
„Poslouchej, Šventase,“ pravil; „je-li tomu tak, co mně každodenně povídáš, že teskníš po svých rodácích a že mne chceš dovésti k nim, nespouštěj se tě myšlenky, rozjímej o tom, jednej; jinak dopustím se nějakého šílenství hotov jsa i život nasaditi.“
Šventas povzdychl sobě zhluboka.
„Pokud meškám zde na dvorci.“ Jiří dodal, „je mi snadněji uprchnouti. Kdybych opět jako dnes někdy večer se nevracel, budou na mne dlouho čekati, potom pošlou mne hledat, zdali mne někde divoké zvíře neroztrhalo. Že bych byl uprchl, to jim tak hned na mysl nepřijde, a my budeme mít dosti času uraziti kus cesty. Později, až nás opět na zámek vezmou, tam i kdyby se nám podařilo uniknouti, ihned by nastal povyk a pustili by se za námi.“
Šventas přisvěděoval, ale lomil rukama. Zabývalť se ode dávna myšlenkou, kterou však dosavad netroufal si vysloviti. Dříve chtěl konati přípravy a rozhlížeti se, zdali by nebylo možno ji provésti. Útěk po suchu naprosto nebyl možný, a Šventas pomyšlel na veliký člun, ve kterem by noční dobou možno bylo se pustiti Nogatem do moře a tam podél břehu se plavíce dostati se do Litevské země.
On sám však jakživ plavectvím se nezabýval, o řekách a jejich spádech měl pouze dle cizího vypravování jakousi nedokonalou představu. A přece zdál se mu tento způsob — kdyby mu štěstí přálo, jakož se důvěřoval — nejvhodnějším, ano jediné možným. On sám ploval jako ryba a jako každý polodivoch, který se tomu nepotřebuje teprv učiti, pokládal též o Jiřím za věc nepochybnon, že také on plovati umí. Vždy tedy bylo možno dostati se na svobodu, a útěk po vodě nebylo tak snadno vystihnouti.
V takovém úmyslu chodil Šventas okolo Nogatu pátraje, kde by sobě mohl přivlastniti dobrou loďku; neboť o nabytí takové jiným způsobem nebylo ani pomyšlení. Dokud však nebyl svou věcí jist, nezmiňoval se ani o tom Jiřímu. I nyní ještě mlčel.
„Rymosa též musíme vzíti s sebou,“ pravil Jiří doléhavě, „pomýšlej též na něho. A kdo ví,“ dodal šeptem, „zdali nevezmeme s sebou ještě někoho jiného.“
Pacholek sebou trhnul. „Budeť jednomu těžko, kuuigasiku,“ pravil, „dvěma ještě hůře, třem naprosto nemožno, o čtyři pak se nepokusím.“ A smutně dal se do smíchu. „Mladík horká krev!“ mručel. „Nedosti na tom, že vlastní hlavy se odvažujete, kunigasiku chce se družiny, aby tím mocněji vyrazili a všichni rázem zahynuli.“
„Čím více nás,“ odvece Jiří, „tím snadněji se ubránime.“
„Až dojde na obranu,“ řekl úsměšně Šventas, „pak učiníme nejlépe, když hodíme sobě oprátku na krk a sami se oběsíme. Zachtělo se vám boje!“
Jiří mlčel.
„Nuže tedy Rymos,“ ozval se pacholek; „a kdo ještě čtvrtý?“
Jiří zarděl se neodpovídaje.
